Miles chodil na Highwallský útes rád. Nevšímal si ani nevlídného ledového větru, ani dotěrných stébel sychravé trávy, na které bylo tak lehké sklouznout. Když byl Miles na útesu, zajímaly ho pouze rozvášněné vlny pod ním.
Pohrával si s vykreslením každého jejich záhybu, každé nepatrné vlnky. Denně je pozoroval, jak mizí pod okrajem skály, a denně je v jejich přirozeném prostředí ztvárňoval.
Jeho malby se však nikdy nedočkaly úplného dokončení. Na každém papíru, bez výjimky, zůstalo prázdné místo. Kreslil zkrátka to, co viděl. Kreslil mizející vlny. Kam ale mizely?
Miles nikdy nešel příliš blízko okraji útesu. Jeho pud sebezáchovy byl na to dostatečně hlasitý. Až dnes byl přehlušen.
Ticho v jeho hlavě Milesovi najednou dodalo odvahu. Nebo spíše nedostatek strachu. Přistoupil jen o nepatrný krok blíže. Jen o kousek. Jen natolik, aby dohlédl na chmurně vyhlížející útesy, jež necitelně trhaly ladné vlny.
Chtěl jen dokončit svůj obraz, alespoň jeden z nich. Byla to sice pouze nepatrná vada na Milesově poklidné zálibě – dokud je však přítomna touha po dokonalosti, klid se vytrácí.
Stačil pouhý okamžik. Jen chvilka. Jen moment, aby Miles udělal jeden nerozvážný krok. Stačil jen jeden.
Spatřil, kam vlny mizí. Viděl, jak se o skaliska tříští. A k vděku jeho zvědavosti s nimi sdílel osud.
Hlasivky se rozezněly křikem, který nikdy nespatřil denní světlo. Rty mu uvízly ve výrazu překvapeného zděšení. Lapal po prázdném vzduchu nad sebou, ten však nepomohl.
Posledních pár zbývajících chvil před nevyhnutelnou kolizí, na co má člověk upřít
svou pozornost? Dál bezmocně lapat po neobětavém vzduchu či okolnosti rozvážně přijmout a upřít mysl jinam?
Miles přemítal nad svou rodinou. Tak rychlé to bylo. Rychlejší než okamžik předcházející jeho pád. Bylo to pro něj naprosto samozřejmé, bezděčné, zcela automatické. Nepotřeboval se zdržovat dalším zbytečným přemýšlením. Neměl času nazbyt.
Zděšený výraz se rázem proměnil v nepatrný, téměř nepostřehnutelný, úsměv. Ani sám Miles o něm nevěděl, byl bezděčný.
Posledních pár zbývajících chvil před nevyhnutelnou kolizí bylo pryč. Nyní přišel čas střetu. Ten však nikdy nenastal.
„Copak bychom to mohly dopustit? Ztratit někoho, kdo nám svými kresbami tak krásně lichotil?” zašeptaly vlny.
Penelope