Skauti, skauti… Od založení skautingu neuplynulo ani pět let, a tato slova rezonovala po celém světě. Není tedy divu, že se donesla i k nám, konkrétně do Prahy, k uchu jednoho tělocvikáře vyučujícího na „Žižkovské reálce“, dnešním Gymnáziu Karla Sladkovského. Řečený tělocvikář nese jméno Antonín Benjamin Svojsík, přičemž Benjamin je jeho přezdívka. V roce 1911 se vydává na cestu do Anglie, poznat tamější skauty. Oproti klasickým postupům výchovy mládeže, praktikovaným v Svojsíkově rodném Rakousko-Uhersku bylo vychovávání skautů něco úplně nového, průlomového. Svojsík byl nadšen. Hned po svém návratu zpět do vlasti se náruživě pouští do překládání v předchozí části zmíněné Powellovy knihy Scouting for Boys.
Po chvíli ovšem naráží na problém. Skautství takové, jaké je zamýšlel Baden-Powell, není stavěné pro naše končiny. Jiný kraj, jiný mrav, jiná mentalita. U nás není druhá Anglie, a tak se Svojsík rozhodl zvolit jinou cestu.
V roce 1912 vychází Svojsíkova kniha Základy junáctví. Jak si každý hned všimne, v názvu knihy se nevyskytuje slovo skaut ani slova jemu příbuzná. Svojsík jako velký vlastenec totiž hledal českou alternativu pro zvěda, a dnes už trochu archaický junák či jonák se naskytl jako ideální volba. V létě téhož roku se pořádá první tábor, tábor „Orlovy“. Nemá sice tak poetické umístění jako ostrov Brownsea v Británii, třinácti chlapcům, prvním junákům, ale úplně stačí.
Tábor má úspěch, a tak se Svojsík snaží přidružit se k nějaké organizaci. Jako první se nabízí Tělovýchovná jednota Sokol, kde je ale odmítnut. Rozhoduje se tedy opět po Powellově vzoru založit organizaci vlastní, které dává jméno Junák – Český skaut.
U některých novinářů se ovšem tento směr neshledává se zrovna přívětivým přijetím, a tak se v českých novinách objevují o skautech všelijaká hrubá slova. Skauti se ovšem nenechávají odradit a pokračují v činnosti. Jenže na dveře klepe rok 1914 se začátkem světové války. Na skauty čeká první zkouška.
Florian Koupil