Mám ráda vůni květin. Vždy, když přijdu domů a vidím ve váze ty malé
barevné květy, jak se na mě usmívají, rozjasní se mi den. Nestačím se
radovat ze světa a pořád se usmívám i já. A když se mě potom někdo
zeptá, z čeho mám takovou radost, tak jim odpovím, že jen oplácím
květinám jejich laskavost a stejně jako ony se smějí na mě, tak já se směji
na planetu, aby měla z čeho vykouzlit úsměv na tváři zase dalším
barevným kvítkům. Potom na mě hází ty své nechápavé pohledy, ale já se
stejně směji dál.
Byla bych smutná, kdyby se květiny neusmívaly. Kdyby byly jen bílé a bez
výrazu.
Občas, jako malá, když všechno zapadalo sněhem, měla jsem strach, že už
se kvítí neobjeví a zůstane pod bezbarvou přikrývkou, a bylo mi smutno.
Ale na jaře, jakmile vykvetly první sněženky a bledule, nebylo mi smutno
z toho, že jsou jejich květy bílé, měla jsem radost, že se ze sněhu vyklubalo
něco živého. Něco nového s chutí do života. Toto mi zůstalo doteď.
Eliška Syrovátkvová