Už od raného dětství považovala Margot za nejzvláštnější místo Highwallu farmu svých prarodičů. Nikdy si totiž nedokázala vysvětlit řadu kuriozit spojených právě s tímto místem.
Ať už to bylo z pohádek na dobrou noc jejího dědečka či srdečných varování její babičky, Margot věděla o okolí farmy Fitzgeraldových více, než byla její dětská mysl schopna pochopit. Příliš mnoho nejasností v příliš krátkém čase.
Věděla, že přiblížit se k poli, rozléhajícímu se pár metrů opodál, je zakázáno. Babička říkala, že strašáci tam nehlídají jen obilí.
Znala příběhy o postavách míhajících se na pokraji lesa. Postavách, které byly příliš daleko na to, aby jim bylo vidět do obličeje. Dědeček říkal, že jsou to jen sousedé bydlící na konci ulice. Hovory se s nimi však nevedou.
A věděla také, že divukrásně modré trsy borůvek lemující příjezdovou cestu nejsou k jídlu. Vždy jí přišlo, že se den co den přibližují k dřevěné ohradě domu.
I přes doposud neobjasněné okolnosti odehrávající se v okolí domu se sem Margot vracela ráda. Farma pro ni byla ztělesněnou vzpomínkou na její prarodiče. Babiččina zástěra stále vyzařovala něhu jejích objetí, netknutě visejíc vedle obrazů na stěně v kuchyni. A šoupání dědečkových papučí bylo stále slyšet po chodbách.
Představa, že by dům prodala, se pro Margot stala nepředstavitelnou. Místo starých vzpomínek se pro ni proto stalo místem k tvoření nových.
Na highwallský vzduch si Margot stihla zvyknout ještě předtím, než roztála přikrývka sněhu, obalující jeho šedou omrzelou auru.
Highwall byl vyhlášený svými výhledy na dechberoucí zimní krajinu. Zimní běloba každoročně dávala obyvatelům zcela nový pohled na jindy ponuré městečko. Alespoň na chvilku.
„Sníh neklame”, říkával dědeček. Vyprávěl Margot o bílých stopách vedoucích odnikud nikam. „Ať se děje, co chce, nenásleduj cestu stop ve sněhu, nemá šťastný konec,” říkával dědeček.
Zmrzlé krystalky sněhu skládaly na povrchu oken svou devátou symfonii. Margot si ráda namlouvala, že sychravé počasí zkrátka není pro ni. Kdyby však tento rušný klid utichl…
Venkovní kompozici přerušilo tiché klepání, ozývající se ze spodní části domu, od hlavních dveří. Jednou z highwallských zvyklostí bylo zaklepat pětkrát. Pouze pětkrát, víckrát ne. Nebylo to zdvořilé. Pět klepnutí stačilo, naléhání nebylo třeba - lidé se báli dveře neotevřít.
Proto když doznělo páté klepnutí, Margot kvapně opustila své dosavadní stanoviště. Schody lehce protestovaly pod její vahou a ze záclon se staly vlající vlajky, sotva se kolem nich mihla.
Nevěděla přesně, koho v tuto ranní hodinu očekávat, ale dozajista to nebyla pouze cestička stop, pomalu mizející pod padajícím sněhem. Přímo k okraji obilného pole. Dál už ale ne.
Penelope