Mám ráda vůni květin. Vždy, když přijdu domů a vidím ve váze ty malé barevné květy, jak se na mě usmívají, rozjasní se mi den. Nestačím se radovat ze světa a pořád se usmívám i já. A když se mě potom někdo zeptá, z čeho mám takovou radost, tak jim odpovím, že jen oplácím květinám jejich laskavost a stejně jako ony se smějí na mě, tak já se směji na planetu, aby měla z čeho vykouzlit úsměv na tváři zase dalším barevným kvítkům. Potom na mě hází ty své nechápavé pohledy, ale já se stejně směji dál.
Byla bych smutná, kdyby se květiny neusmívaly. Kdyby byly jen bílé a bez výrazu.
Občas, jako malá, když všechno zapadalo sněhem, měla jsem strach, že už se kvítí neobjeví a zůstane pod bezbarvou přikrývkou, a bylo mi smutno. Ale na jaře, jakmile vykvetly první sněženky a bledule, nebylo mi smutno z toho, že jsou jejich květy bílé, měla jsem radost, že se ze sněhu vyklubalo něco živého. Něco nového s chutí do života. Toto mi zůstalo doteď.
Po silné ranní dávce černého čaje a sklence studené vody se konečně přesvědčím a jdu se obout. Točité schodiště mě vede ven a pryč ze staré mátově zelené budovy, ze které se už dobrých pár desítek let odlupuje omítka.
Je leden a studený vzduch mě pohltil rychleji, než by se mi zamlouvalo. Pevně si zavážu šálu a doufám, že mi zimou neupadnou uši dříve, než dojdu k městské knihovně. „Hej,“ ozve se za mnou a já se stihnu ještě zastavit. „Už se nechcete dostat zpět domů? Protože, jestli tomu tak je, tak tady v zámku ty klíče klidně nechat můžete.“ Aniž bych se otočila, je zcela zřejmé, kdo na mě volá. Soused. Starý veterán a bývalý mlékař, jehož jméno mi skoro pokaždé vypadne. „Dobré ráno, pane Mašku,“ zadoufám, že jsem se tentokrát trefila. „No, dobré,“ řekne po tom, co si mě důkladně prohlédne.
S úlevou popadnu klíče s přívěskem ve tvaru kočičí tlapky, už za sebe jen zavolám něco jako pozdrav na rozloučenou a opět se prudce rozejdu. Jdu rychle, většinu lidí, co potkávám, musím obcházet. Najednou se však zarazím a zůstanu stát na místě. Zaměřím se na jeden konkrétní bod a nemohu z něj odtrhnout oči, přitom mě zima ošlehává svými ledovými plameny. Pomalu, s lehkým zaváháním, udělám krok blíž. Tohle je něco, na co se těším už několik týdnů. První květina.
Eliška Syrovátková