A domáháme-li se nástrojů, s jejichž pomocí dokážeme aktuální světové dění kriticky zhodnotit, pak nejlépe těch z dílny takových expertů satirické umělecké tvorby, jakými bývali kupříkladu Voskovec s Werichem:
Až teprv baba Jaga,
jak praví stará sága,
poradila královi
jedním rázem:
Že kdyby líp znal svůj lid,
věděl by, co lid chce mít,
vážnost, že mu dodá jen,
jen kat a blázen.
Král že musí kata míti,
aby se lid bál,
jen bláznovi dovoliti,
aby se mu smál.
Jejich divadelní hra Kat a blázen, prve uvedena roku 1934 na prknech Osvobozeného divadla, je jedním z mnohých příkladů nebojácné politické satiry, která nám jakožto studentům umožňuje prohlédnout různé politické úskoky a nekalosti v jejich podvratné pravosti zcela jedinečným způsobem. Pojďme se tedy skrze čočku kritické evaluace podívat na to, jak se britský premiér Rishi Sunak potýká s problémem ilegální migrace a co na toto jeho potýkání říká britský Nejvyšší soud?
Podobně jako postava krále ze hry V a W, také Sunak, tak jako spousta jeho pravicově smýšlejících, populismus praktikujících kolegů, přišel na to, že nechce-li sebe a svou vládu připravit o všechnu jejich vážnost, tak musí pohled veřejnosti odvrátit od scén neefektivní domácí politiky a vládních omylů a přešlapů v této politické sféře a namísto toho lidem nabídnout tak trochu veřejnou popravu se vší teatrální okázalostí a bezvýznamnou krutostí, které jsou podobnému performativnímu aktu vlastní. Když se navíc rozhodne hlavu stínat téměř až mytizované postavě zlého imigranta, většina obyvatel nevnímá toto jeho konání jako odsouzení hodné, vždyť přece jedná ve jménu ochrany národního svérázu a svébytnosti, nebo snad ne?
Abychom byli schopni situaci náležitě posoudit, pojďme se nejprve podívat na to, co si Sunakova vláda pro nelegální imigranty připravila za překvapení. Právě nelegální imigrace totiž je a nadále zůstává opravdovým trnem v oku současné britské vlády, ale zároveň také úžasnou příležitostí, kdy její představitelé mohou v záři reflektorů ukázat, jak s takovým problémem umějí nemilosrdně nakládat. V praxi to mělo vypadat tak, že imigranti, kteří budou zadrženi při pokusech o přeplavení kanálu La Manche a dosažení anglických břehů, budou bez jakéhokoliv projednání jejich případů naloženi do letadla, kterým budou, nehledě na jejich národnost, deportováni z Anglie do středoafrické Rwandy a teprve zde se jejich případům dostane náležitého prošetření a imigrantům samotným nutné pomoci. Nyní se možná začínáte tázat: „Když ovšem uvážíme, že stejného zacházení se těmto imigrantům mohlo dostat i v Anglii, za jakým účelem bychom se je měli snažit zbytečně přesunout na druhou stranu zeměkoule?“ Britský deník The Guardian odpověď formuluje takto:
„Britská vláda od počátku věděla, že podstupuje obrovské riziko. Teoreticky měla v plánu vytvořit natolik odstrašující prostředek, který by migranty odradil od nebezpečné cesty přes kanál La Manche.“
To je samozřejmě samo o sobě dost nekalé, pokud se ovšem nespokojujete jen s tímto vysvětlením, nejspíše správně cítíte, že Sunak chtěl otázku řešení situace nelegální imigrace využít ještě za jiným účelem. Jak opět uvádí The Guardian:
„Smyslem rwandského zákona není být účinný, ale performativní tak, aby se politici mohli tvářit jako tvrďáci. Je to také propagandistické cvičení, prostředek k odvrácení viny za neúspěchy sociální politiky od této politiky samotné.“
A vzhledem k tomu, že můžeme na příkladech mnohých jiných zemí a jejich vládních aparátů pozorovat implementaci těchto praktik právě s těmito účinky, tak smíme správně předpokládat, že i vládě britské by se podařilo dosáhnout kýženého výsledku, nebýt však jednoho háčku. Těsně před odletem prvního deportačního letu totiž Nejvyšší soud Velké Británie vydal na základě prošetření a projednání podrobností rwandského plánu prohlášení přibližně tohoto vyznění:
Předseda nejvyššího soudu lord Reed dal jasně najevo, že rozhodnutí soudu bylo založeno na dostupných důkazech, které ukázaly, že práva žadatelů o azyl budou ve Rwandě ohrožena. Pokud by se situace ve Rwandě změnila, mohlo by to být přezkoumáno.
Pět soudců Nejvyššího soudu jednomyslně potvrdilo rozhodnutí odvolacího soudu, který shledal, že existuje reálné riziko, že deportovaní uprchlíci budou ve východoafrické zemi nesprávně posouzeni nebo budou vráceni do země původu, aby zde následně čelili perzekuci.
A bylo to právě toto prohlášení označující celý rwandský plán za nezákonný v jeho dosavadní podobě, které ze Sunakova potenciálního triumfu udělalo Sunakovo hanebné fiasko. Blázen se vysmál králi i jeho katovi (ex-ministryně vnitra Suella Bravermanová) a naštěstí se ze všech těchto aktérů směje naposledy, alespoň tedy prozatím. Sunak totiž rozhodně nemešká a nyní zběsile hledá všelijaké způsoby, jakými by se rozhodnutí Nejvyššího soudu dalo obejít, a my se jeho zoufalé urputnosti snad ani nemůžeme divit, když zvážíme, že vynaložil již více než 290 milionů liber na realizaci rwandského plánu. Pokud se mu nyní nepodaří tuto křížovou výpravu dovést do jejího zdárného konce, bude to znamenat, že těchto 290 milionů utratil ze státního rozpočtu v podstatě za nic a, jak si je toho sám nejspíše velice dobře vědom, to jeho politické kariéře rozhodně prospět nemůže.
Selektivně nesmířlivá
Stejným způsobem, avšak se znatelně nižší mírou transparence a pádné kritiky, postupuje předsedkyně krajně pravicové politické strany Bratři Itálie, současná italská premiérka Giorgia Meloniová. Té se ale naopak od jejího britského kolegy daří prosadit svou relativně bez problémů, což, mimo jiné, poukazuje na stupeň standardizace populismu a populistických praktik v prostředí italské politiky a zdaleka nejen v něm.
Tak jako Sunakovi, i Meloniové jde především o to, ukázat odhodlání se v otázce řešení imigrace uchýlit k implementaci často až krutých opatření za účelem ochrany nacionalisticky tematizovaného národního svérázu. S touto svou ambicí se premiérka nijak zvlášť netají:
Meloniová, vůdkyně Bratrů Itálie, a její politický spojenec Matteo Salvini z krajně pravicové Ligy dlouhodobě brojí proti neevropským migrantům přicházejícím do Itálie a vykreslují je jako existenční hrozbu pro zemi, její obyvatele a kulturu.
A jakým přesně způsobem chce odvrátit tuto hrozbu existenční krize? Ač prozatím nejsou detaily plánované iniciativy známy, bude se pravděpodobně jednat o akci velice podobnou rwandskému plánu. Nelegální imigranti, kteří budou zadrženi v italských vodách, budou namísto do Itálie přemístěni do sousedící Albánie - která na rozdíl od Rwandy poskytuje pomoc bez 290 milionové úplaty – kde, umístěni v jednom ze dvou azylových center, budou čekat, až se jejich případu dostane prošetření. Má to ale samozřejmě háček, a to nejen jeden:
Italští úředníci podle Meloniové migranty vyloží ve středisku v albánském přístavu Shengjin, identifikují je a převezou do jiného střediska ve vnitrozemí, kde by měli migranti zůstat asi 28 dní, ačkoli žádosti o azyl obvykle trvají měsíce, ne-li roky.
Meloniová dodala, že Albánie poskytne policisty pro zajištění bezpečnosti a vnějšího dohledu nad oběma středisky. Pokud Itálie odmítne žádosti migrantů o azyl, Albánie je vyhostí do jejich domovských zemí. Meloniová uvedla, že v případě rychlého vyřízení žádostí o azyl by na albánském území mohlo být ročně odbaveno až 36 000 migrantů.
Odborníci však uvedli, že Albánie by musela vyvlastnit části svého území, aby je dostala pod italskou jurisdikci. Nebylo jasné, jak by Itálie mohla zaručit řádné fungování azylového systému, v němž soudci v jedné zemi zvažují případy žadatelů o azyl v jiné zemi.
Zdá se tedy, že navzdory zřejmým komplikacím se premiérka Meloniová rozhodla s imigranty vést nemilosrdnou bitvu a za každou cenu tuto bitvu vyhrát (v tomto bodě bychom mohli detailněji rozvést polemiku o tom, zdali Meloniová a jí podobní nevedou donkichotský souboj s větrnými mlýny s oním rozdílem, že za blázna je má jen hrstka lidí). Dovolte mi však nyní říct, že zdání klame. Giorgia Meloniová bude s migrací bojovat jen do té chvíle a té míry, do kterých to bude pro ni výhodné, a pro všechny případy si nechá zadní vrátka vždy dokořán otevřené, a zatímco na hlavní scéně bude ukazovat, jak nekompromisně umí zatočit s imigranty, zadními vrátky hodlá do roku 2025 do Itálie pozvat přes 425 000 přesně oněch imigrantů, ve snaze zažehnat jinou, skutečnou krizi, jíž je krize úbytku pracovních sil.
S těmito nově nabytými poznatky je pro nás podstatné si uvědomit, že nejlepší řešení migrační otázky není to nejefektivnější, nejrychlejší, nejkrutější, to, které nás zvýhodňuje na úkor znevýhodnění jiných, ale jen a pouze to, při němž je s migranty zacházeno jako s držiteli stejných nezcizitelných práv, jimiž disponujeme také my. Tato práva mají v principu chránit naši lidskost, autonomii naší existence, naši individualitu před zvěcněním a objektivizací, přičemž jde o práva univerzálně náležející každému z podstaty jeho lidství. To, že by tento poznatek a jednání v souladu s ním měly být základními morálními předpoklady všech mezilidských interakcí, věděl už filosof Immanuel Kant dávno v osmnáctém století. Právě jeho ústy pronáším následující apel:
„Chovej se k osobě druhého jako k účelu, ne jako k prostředku.“
Tomáš Vymazal, 28.12.2023
Zdroje:
Tomáš Vymazal