Hned sedmý lednový den nového roku postavil Poslaneckou sněmovnu před žádost pražských kriminalistů o vydání předsedy politického hnutí SPD Tomia Okamury. Ten, se podle žaloby dopustil spáchání trestného činu šíření nenávisti a hrozí mu trestní stíhání, které může vyústit až ve tříletou sazbou odnětí svobody. Měl by se tedy Okamura ocitnout tváří v tvář svému jednání a stanout před českou justicí?
Hlavní předmět žaloby představují plakáty, které se strana rozhodla uměle vygenerovat a použít v rámci své kampaň pro loňské krajské volby. Tyto již zmíněné plakáty se následně proměnily v nepřehlédnutelnou billboardovou vesničku, která v září minulého roku figurovala části Václavského náměstí v Praze.
Koncept plakátů a jejich většího formátu billboardů, bývá zcela běžnou praxí v rámci propagace či představení stanovisek politických stran. V případě Tomia Okamury se ale jednalo o silně rasistickou a xenofobní kampaň, což ostatně dokládají hesla, která verbálně doprovází problematickou vizuální stránku jeho billboardů.
Nechvalně známým díle SPD se stal například leták se sloganem „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší chirurgové z dovozu. Stop migračnímu paktu!“ vyobrazující muže tmavé pleti s divokým výrazem ve tváři a krvavou kudlou v ruce.
Sám Okamura si zvrácenost svého politického kroku nepřipouští a billboardy si vykládá jako pouhou ukázku evropské reality dnešní doby.
Bojovník za svobodu slova či mučedník z řad „obyčejných lidí“
Paradoxně právě sám šéf SPD, může být tím, kdo bude z celé této situace zvráceně nejvíce profitovat. Již teď se mu dostává nemalé mediální pozornosti, kterou se Tomio nestydí plně využít a prakticky při každé možnosti, která se mu naskytne zběsile mává svými plakáty před objektivy kamer snímajících televizní debatu.
Nastala tak pro něj nevídaná příležitost ještě s větší intenzitou rozsévat strach, vykřikovat prázdné sliby, které ve skutečnosti splnit nedokáže, a navíc se během toho všeho situovat do pozice oběti Fialovy vlády a statečného obránce svobody slova.
To je neskutečně nebezpečné, jelikož společnost, která je již teď ohledně názoru na předsedu SPD značně polarizovaná se opět ještě více v důsledku vedení volební kampaně rozdělí.
Pohled oddaných voličů na jejich spasitele Tomia se nezmění dojde-li k jeho vydání a následné politické či soudní tahanici. V jejich očích se zhmotní obraz, který jim vykreslí šéfa strany SPD jako mučedníka, jenž se postavil nesvobodě vyjadřování.
Znovu se tedy u nás v tuzemsku ohýbá neskutečně skloňovaný termín svobody slova, který v podání Tomia Okamury nezná lidskou slušnost.
Nachází se někdo z nás v totalitě?
Tahle moje na první pohled celkem zvláštní otázka byla to jediné, co mi během nekonečného projíždění sekce komentářů pod příspěvky zveřejněnými médii na sociálních sítích, ohledně případu Tomia Okamury rezonovalo hlavou. Několikrát jsem v průběhu svého místy bolestného a možná až příliš hlubokého deep divu narazila na názory následujícího typu: „Vracíme se do totáče vážení.“ nebo „Politická objednávka zakazuje svobodu slova. Máme tu Fialovu totalitu.“
Já osobně jsem totalitu nikdy nezažila a z celého svého srdce plně doufám, že ani nezažiji. Přesto si dovoluji tvrdit, že naše realita, ve které žijeme a kterou budujeme na zásadách osobní svobody, demokracie a vzájemného respektu je nemožné porovnávat s obdobím komunistické tyranie před třiceti pěti lety. I tak se někteří lidé v této zemi cítí okleštěni a svázáni podobně, jako tomu bylo za dob nesvobody. Proč tomu tak je?
Možná to souvisí s tím, co všechno jsme se nejen v politickém boji, ale také v našem veřejném prostoru rozhodli akceptovat. Nebo spíše to, co jsme se naučili přehlížet a prostě bez zpětné reakce tolerovat. Jak moc jsme si zvykly na luxus vlastní svobody, ale ne ve všech případech jsme schopni přijímat její plnou a tíživou zodpovědnost.
Trendem se tedy stále častěji stává skutečnost, že radikální, rádoby vlastenecké a populistické hlasy dostávají v naší společnosti čím dál častěji zelenou.
„Za pravdu se rozhodně omlouvat nebudu!“
Přesně tato slova zazněla z úst předsedy strany jako odpověď na otázku, zdali by nebylo optimální se za jeho chování a kampaň omluvit, kterou mu položila redaktorka v pořadu K věci, jež odvysílala stanice CNN Prima News 13.1. 2025. Okamura se v reakci na tuto konfrontaci začal okamžitě horlivě obhajovat a celý svůj argument o pravdě postavil na několika kriminálních statistikách, pocházejících z evropských zemí jako je například Německo, které popisující spáchané trestné činy, jejíž viníky jsou lidé, kteří do země přišli ilegálním způsobem, a tudíž nejsou jejími právoplatnými občany.
Samozřejmě, pokud se dokážeme odpoutat od naprosto odporné a odsouzení hodné kampaně SPD přeci jen zůstaneme zaseklí v realitě, v níž se skutečnosti, na které Tomio poukazuje evidentně vyskytují.
Jednoznačně žijeme v globalizovaném světě, kde je zejména otázka migrace žhavím tématem, a ještě žhavějším problémem, kterému se Evropa bude muset nevyhnutelně postavit. Na trnité cestě, na kterou se jako společnost vydáme, během našich budoucích pokusů o to, uchopit a zcela zpracovat komplexní problematiku migrace, ale nesmíme zapomínat na jednu zcela zásadní věc. Nenávist jednoduše není a nikdy nebyla názorem.
Ema Straková