Matthijs Rooduijn, politolog působící na Univerzitě v Amsterdamu, definoval v rámci výzkumného projektu s názvem The Populist populismus jako politiku, která: většinou v kombinaci s pravicovou či levicovou ideologií, dělí společnost na dvě odlišné skupiny. A to na „nevinné lidi“ a „zkorumpované elity“, které ale obě tvrdí, že politika by měla být výrazem „vůle lidu.“ Ač je nezpochybnitelnou pravdou, že politický aparát demokratických zemí by měl sloužit k realizaci blahobytu, zajištění ochrany a reprezentaci názorů občanů daného zřízení, nabízí se zde otázka, zda je to právě populismus, často se shlížející v radikálních politických ideologiích, který nám tyto jistoty bude schopen garantovat.
Jednoduchou záměnou se často ze zmiňovaného „výrazu vůle lidu“ stává s trochou postrčení spíše „výraz rozhořčení lidu“. Liberální demokracie, reprezentovaná příslušným politickým orgánem, totiž běžnému občanovi často neposkytuje adekvátní prostředky, jejichž prostřednictvím by mohl vyjádřit svůj nesouhlas a svou nespokojenost s existující politickou situací, v důsledku toho se k tradičním politickým postupům začne objevovat rodící se nedůvěra a je to právě někde tady, kdy se do hry vmísí populismus. Ten koneckonců ani žádné alternativní řešení nenabízí, zásadní změna k lepšímu ve smyslu pozvednutí životní úrovně všech občanů z programů ani rétoriky populistických stran nevyplývá. V čem tkví jeho skutečná síla, je právě ona schopnost říci rázné NE, negativně se vymezit vůči ustavenému pořádku věcí, nemaje však vlastní pozitivní program, proto se populistickým stranám a jejich obdobám často říká také strany antisystémové.
Vzápětí je nutné připojit, že v dnešní době se nejedná o žádný ojedinělý fenomén jako spíše o rapidně rostoucí politicko-sociální trend. S jakou popularitou se může setkat, je zřejmé například z výsledku rakouských parlamentních voleb z roku 2000, kdy jako partner v koaliční vládě dominantní ÖVP posloužila krajně pravicová FPÖ s tehdejším kontroverzemi opleteným lídrem Jörgem Haiderem. Tehdy vyvolal nastalý vývoj událostí mezinárodní pozdvižení, Evropská unie dokonce přistoupila k uvalení řady ekonomických sankcí na Rakousko v reakci na události onoho roku. Dnes je ale FPÖ zpět a necelý rok před volbami je ve volebních průzkumech s náskokem na prvním místě.
Zdaleka se však nejedná jen o FPÖ, například v Itálii je hlavou současné vlády Giorgia Meloniová, předsedkyně strany Bratři Itálie, ve které pro změnu figurují skuteční Mussoliniho potomci – vnučka Rachele Mussoliniová a pravnuk Caio Giulio Cesare Mussolini. Příklad, ač úsměvný, není bohužel jediným poukazujícím na neofašistické kořeny strany. Podobnými připomínkami historie země ovšem není italská politická scéna jedinečná. V Německu se místopředsedkyně krajně pravicové AfD, druhé nejsilnější politické strany v Německu, Alice Weidelová, při příležitosti oslav konce druhé světové války 8. května, nechala slyšet s výrokem: „Nechtěla jsem oslavovat porážku své vlastní země,“ odpovídajíc tímto na otázku reportéra, proč se daného dne oslav neúčastnila. Její výrok následovala vlna podpory právě ze strany členů a sympatizantů AfD, jak o tom referuje server iRozhlas.cz:
Krátce na to ji podpořila prezidentka nadace Desiderius-Erasmus-Stiftung Erika Steinbachová. Šéfka tohoto think-tanku AfD na sociálních sítích zveřejnila příspěvek, ve kterém dala Weidelové za pravdu.
„Spojenci nechtěli Německo osvobodit, ale spíše ho porazit. A udělali to důkladně, v rozporu s veškerým mezinárodním právem,“ napsala Steinbachová a vyjmenovala údajné zločiny spojeneckých vojsk. „Masové znásilňování, zbavení volebního práva a vyhnání milionů Němců. Takové ‚osvobození‘ to bylo,“ uzavřela.
Takovýto neúplný a překroucený výklad historických událostí je jen jeden z řady nástrojů, jichž populisté neváhají použít v překotné snaze rozšířit své voličské základny. Jako polehčující můžeme zmínit fakt, že většina soudných lidí je proti podobným manipulativním a nekalým praktikám prozatím imunní. Výjimkou zůstává snad jen Václav Klaus, bývalý prezident ČR a zároveň vášnivý podporovatel již zmíněné AfD.
Bubáci zemí Visegrádské čtyřky
Členskými zeměmi středoevropské aliance V4 jsou kromě České republiky také Slovensko, Polsko a Maďarsko. Charakteristickým znakem zmíněné trojice bývalých zemí východního bloku je dramatický vývoj jejich doposud velice mladých demokratických aparátů. S demokratizací přicházející po konci režimu je totiž úzce spojené nabytí všeobecné politické svobody, demokratické prvky státu se stávají přirozenou součástí středo a východoevropských vlád, končí doba útlaku a autoritářství, nastává údobí úsvitu svobody. Není-li však většině lidí jasné, že skutečná politická svoboda je ta, která hájí skutečnou individuální svobodu, není-li si většina lidí jistá optimální podobou svobody, pak si často s chutí nechají říct, jak ta skutečná, slovenská, polská, maďarská, pravicová, levicová, liberální, konzervativní svoboda má vlastně vypadat. A jestli je situace v těchto zemích něčeho důkazem, tak toho, že nejhůř člověku v dnešní době poradí populista.
Tak třeba vícenásobný slovenský expremiér a vedoucí strany Smer-SD Robert Fico. Premiérský post zastával poprvé mezi lety 2006-2010, následně mezi lety 2012-2018, kdy byl v roce 2018 v souvislosti s kauzou zavraždění slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové nucen ze své pozice odstoupit. V nedávno proběhlých zářijových volbách však Fico učinil svůj očekávaný návrat na vrchol slovenské politické scény poměrně jasnou výhrou Smeru v parlamentních volbách. Zneklidňovat by nás to mělo především proto, že Fico je veřejně považovaný a označovaný za ideologického spojence jiné známé evropské postavy a sice Viktora Orbána, a to nejen v otázkách týkajících se například vyzbrojování Ukrajiny.
Ficem to ale zdaleka nekončí, stačí jeden pohled na kandidátku Smeru a člověku se dělá mdlo, když zjistí, že ve straně figurují takové postavy, jakou je například nechvalně známý Luboš Bláha. Ten neváhal zajít tak daleko, že na stranickém mítinku ve slovenské Nitře vybízel rozlícený dav k provolávání pokřiku: „Čaputová je americká k**va,“ nebo že zpochybňoval historickou fakticitu masakru v Buči nebo že se rozhodl řadu svých projevů započít tradičním levicovým pozdravem: Čest práci, soudružky a soudruzi. Za skutečně vrcholné dílo Bláhovy rétoriky ovšem můžeme považovat výrok následující:
„Válka a fašismus vždy přicházely ze západu a svoboda a mír z východu. Naši dědové a babičky sice porazili ten hnědý německý fašismus, ale fašismus se vrací, oblékl si duhové barvy, růžové barvy a dnes tu máme liberální fašismus a musíme ho porazit.“
A jak si vedou vládní koaliční partneři Smeru, Hlas-SD Petera Pellegriniho a SNS Andreje Danka? Politická strana Hlas-SD vznikla odštěpením od Smeru z důvodů vnitrostranických neshod a na současné politické scéně představuje umírněnější frakci radikálnějšího Smeru. Jinak je tomu v případě SNS, Slovenská národná strana se svými nacionalistickými a proruskými tendencemi nijak netají. Předseda strany Andrej Danko se tedy nezdráhá ve facebookovém příspěvku prohlásit, že kroky Vladimira Putina v souvislosti s rozpoutáním války na Ukrajině vnímá jako nevyhnutelné, dodávaje navíc, že ruský vůdce jednal tak, aby ochránil životy a zdraví ruských občanů.
Naopak vývoj svědčící systému liberální demokracie lze pozorovat v sousedícím Polsku. Svou nespokojenost s dosavadní vládou tamější PiS se ve volbách proběhlých patnáctého října rozhodly projevit miliony uvědomělých polských obyvatel. Ač se strana Právo a Spravedlnost Mateusze Morawieckého stala s 35,4% stranou vítěznou, novou polskou vládu bude podle mnohých prognóz sestavovat představitel opozičního hnutí a lídr strany Občanská platforma Donald Tusk. Občanská platforma (PO) se umístila na druhém místě s 30,7% hlasů, vše ovšem napovídá tomu, že společně s podobně programově smýšlejícími stranami Třetí cesta (3. místo, 14,4% hlasů) a Lewice (4. místo, 8,6% hlasů) budou po vytvoření koaličního partnerství disponovat onou nadpoloviční většinou nutnou k sestavování nové vlády, na kterou PiS nedosáhne ani v případě uzavření koaličního partnerství s krajně pravicovou Konfederací (5. místo, 7,2% hlasů). No jo, tak to nakonec vypadá, že hlasy Poláků se nedají koupit laciným benzínem na čerpacích stanicích společnosti Orlen, vedenou tehdy ještě vládní stranou PiS, ba ani lacinými sliby spolupředsedy Konfederace Slawomira Mentzena, který říká: „Můj plán pro budoucnost: pivo na ex, zrušení daní, sociálních dávek, inflace, levičáků.“ Nemůžeme se tomu divit. Za osm let vlády PiS postupně docházelo k odchylování se od běžného demokratického modelu a připodobňování se autoritářské politice maďarské. Jak uvádí deník The Guardian:
„Pravicová, populistická a sociálně konzervativní PiS, která byla poprvé zvolena v roce 2015, je obviňována z politizace soudnictví, přeměny veřejnoprávních médií v hlásnou troubu strany, využívání státního majetku k rozšíření svého vlivu a rozdmýchávání homofobie.“
A nakonec jeden zářný příklad za všechny, jímž je Maďarsko Viktora Orbána. Orbán se na post premiéra dostal poprvé ve volbách roku 2010 dosažením neobyčejně drtivého vítězného výsledku. Jeho strana Fidesz tehdy ve volbách obdržela přes dvě třetiny všech hlasů, čímž také obdržela takzvanou ústavní většinu, umožňující vítězné straně provádět v základním zákoně různé úpravy a změny. Od roku 2010 je Orbán u moci nepřetržitě, poslední vítězství slavil ve volbách roku 2022, kdy opět obhájil ústavní většinu. V období mezi lety 2010-2022 pozměnil volební zákon už dvaadvacetrkát. Sám Orbán prohlašuje, že maďarské politické zřízení představuje jiný typ demokracie, takzvané „iliberální demokracie,“ mezi mnohými ale panuje shoda v tom, že zmíněné zřízení se nedá za žádný typ demokratického zřízení považovat. Orbán je jednoduše Vladař přesně podle Machiavelliho. Jak praví mistr sám:
„Stačí nenarušovat staré pořádky, zachovávané v zemi po generace, a jednat pružně podle okolností. Vládce, třeba i jen průměrně nadaný, se dokáže za této situace udržet celkem snadno u moci, pokud ho ovšem nezbaví trůnu nějaká mimořádná a nezadržitelná síla. Ale i v takovém případě se po čase opět k vládě vracívá, jakmile vetřelce postihne nepředvídaná komplikace.“
Zdroje a dodatková četba:
Tomáš Vymazal