„…je mi líto. Šance na probuzení je velice nízká…“ Vymrštím se do sedu a prudce otevřu své oříškové oči. Hlavou mi pulzuje ostrá bolest, která nemilosrdně tupí mé smysly. Jsem vysílený, jako bych se snažil plavat v hustém medu místo vody a každé tempo by se stávalo bezvýznamnějším než to předchozí. Instinktivně zkroutím paži za účelem zaplést si řídké prameny vlasů mezi útlé prsty a ulevit tak nepříjemnému mravenčení v hloubkách mého břicha. Bříška článků mých prstů ovšem pouze polechtají citlivou kůži krku a začnou zkoumat vyčnívající obratel. Hloupý zlozvyk, dojde mi při dalším nezdařeném pokusu nahmatat hebké kadeře.
Vybavím si propalující chlad ostří nůžek a záblesky kovu spolu s rychlými pohyby prstů stvořených ke hře na piano, když jsem pozoroval svůj odraz v umatlaném zrcadle s velkou šmouhou uprostřed, která línému člověku brání v úplném výhledu. Vlasy už dlouhé nemám, a to teprve od včerejška, kdy se v chomáčcích podobných peří elegantně snášely na studenou podlahu naší koupelny. Setřu slzu razící si cestu dolů po mé tváři. Stydím se za náhlý příval emocí. Mám podivnou potřebu slíznout slanou kapku a společně s ní v ústech rozpoznám kovovou pachuť. Rudá tekutina pramení v ráně na mém spánku, mísí se se slzami na zarudlé tváři a kape mi do klína přímo z dolíčku brady. Jako kdybych byl batole s pomateným jazykem a s koutky plnými slin. Přinutím se sklonit hlavu a začít vnímat prostor okolo sebe.
Sedím na vetchém nemocničním lehátku, oblečený v něčem, co se zdá být županem, ale já bych to tedy přirovnal spíše k prostěradlu mojí babičky. V klíně již krev vytvořila zdánlivě neodstranitelnou šmouhu. Zakloním hlavu k ostrému světlu. Je stejně nepříjemné jako to, které mi před necelými dvanácti hodinami dráždilo sítnici na policejní stanici. Září ustavičně jako reflektor poskytující slávu herci na prázdném pódiu. Věnuje svůj svit jen mně a několika různobarevným listům zamotaným v přikrývce. Začne mi zvonit v uších a tíha, jež na mě dopadla společně s uvědoměním, je jako tvrdá pěst, která mě pošle k zemi. Hlavou přistanu v hromadě mrtvých podzimních listů. Ani se nepokouším stát, neboť mě šok, jak se zdá, připravil o všechny kosti v těle. Dřepím pod lůžkem v kuželu světla, zatímco se okolo mě tyčí holé stromy do nekonečné temnoty noční oblohy.
„…opravdu nemohu provést žádný zákrok. Taková možnost prostě není.“ Z transu mě vysvobodí povědomý zvuk. Přinutím se mrknout a nastražím uši. „Musí. Musí tu být.“ Ten zlomený hlas patří mámě. Dech se mi zadrhne v hrdle a pokusím se ji oslovit. Nic. Žádná slova, pouze mé vlastní myšlenky. „Jste doktor! Tak mu přece nějak pomozte!“ Z každé slabiky, jež opustí jeho ústa, je patrná hořká beznaděj. Právě slyším svého zlomeného otce.
Dřív, než je můj mozek schopný zpracovat tuto patřičně nereálnou situaci, ozve se křik následovaný vzlykem. „Pět minut! To přeci nemůžete.“ Začínají se mi potit dlaně a po zádech mi přeběhne mráz. „Nechám vás teď o samotě, ale poté budu nucen odpojit přístroje.“ Mým tělem projede nepochopitelná vlna adrenalinu podobná tomu, když jsem poprvé v postranní uličce potkal kluka s kapucí a několika gramy bílého prášku. Neuvěřitelně rychle zapojím všechny svaly v těle a vyběhnu z bezpečného kuželu světla do temnoty. Běžím a neotáčím se. Nechci zpomalit, ale začínají mě brzdit zvětšující se závěje spadaného listí. Topím se v něm a snažím se bojovat s nepřítelem, který se mi v rukou rozpadá. Čím dál jsem od nemocniční postele na kolečkách, tím méně jsou hlasy rozeznatelné a začínají splývat v jeden táhlý šepot. Šepot, kterým jsem poslední měsíce svého dospívání slyšel šeptat rodiče, když se dozvěděli o mé závislosti. Šepot, jejž používali starší členové skupiny, když mluvili o následcích užívání a bezpečnosti dodávek. „Každých pět minut si připadám, jako bych před pěti minutami zemřela,“ šeptala ta holka z léčebny, když jsem skákal z okna. Bláhově jsem si myslel, že nepotřebuju pomoc, a pěnil jsem vzteky při výslechu za přítomnosti postaršího policisty. Až teď chápu, proč jsem nezaregistroval skřípění pneumatik a tvrdý náraz v pozdních nočních hodinách plný střepin a barevných světel. Prudce škubnu tělem a vykopu se z podzimního vězení. Závodím s časem, jako bych se chtěl stát rekordmanem ve sprintu. Jasná záře nezastavitelně mizí spolu s šancí věnovat omluvu lidem mně nejbližším včetně mě samotného.
Odrazím se od kmene stromu a tvrdě přistanu na matraci. Jsem plný strachu, který jsem ovšem ochotný proměnit v hrdinství. A proto zabořím obličej do polštáře a prudce zavřu oční víčka.
Ema Straková