Sedmnáctého listopadu roku osmdesát devět začíná odpoledne na pražském Albertově studentské shromáždění. Z počátku poklidná listopadová demonstrace, která se v průběhu několika hodin změní ve zcela klíčovou událost našich novodobých dějin. Toho dne započala cesta československého národa za svobodou.
Atmosféra tohoto podzimního večera je nepopsatelná. Studenti uctívají památku Jana Opletala a během pochodu skandují na tu dobu velmi odvážná hesla. „Svobodné volby!“ „Nechceme vládu jedné strany.“ Na Národní třídě se jim do cesty postaví veřejná bezpečnost. Promrzlí demonstranti zapalují před policejním kordonem svíčky a se slovy „Máme holé ruce.“ strkají karafiáty za štíty mužů v bílých helmách. Z úst policistů zaznívají první výzvy k rozchodu. Lidé ale zpívají hymnu a z plna hrdla skandují „Havel!“ a „Ať žije Charta!“. Někteří se pokoušejí odejít není ale kam. Příslušníci Pohotovostního pluku se dávají do pohybu a lidé jsou biti hlava nehlava. Pendreky mlátí demonstranty a do sedících kopou. Je jim jedno, jestli brutálně zaútočí na chlapce nebo dívku, nezajímá je, zdali ublížili postarší osobě nebo dítěti. Na dav je vyvíjen neuvěřitelný tlak a někteří lidé se začínají dusit. Všude je slyšet hystericky křik spolu s pláčem. Pár minut po deváté hodině je dav rozptýlen a zranění demonstranti mizí v ulicích Prahy.
To, co se onoho večera v hlavním městě událo odstartovalo postupný intenzivní a v celku rychlý boj proti dosavadnímu režimu. Vysoké školy vyhlašují stávku a studenti z vlastní iniciativy cestují po republice a pokoušejí se šířit informace o Sametové revoluci, jak se později začne událostem na Národní třídě přezdívat. V Praze dál pokračují demonstrace a na Václavském náměstí znějí projevy významných revolučních osobností. Po několika dnech se dokonce podaří dosáhnout pravdivého a svobodného rozhlasového vysílání, které obeznámí všechny, jež se nacházejí mimo centrum dění s brutalitou a hrůzami, které se na demonstraci odehrály. Tím se podaří vyburcovat i další občany a významná část z nich začne otevřeně projevovat nesouhlas s režimem a nelidskými událostmi posledních dnů. Politický převrat se stává nevyhnutelným a sen o svobodě se mění ve skutečnost. Lidé jsou poháněni vidinou „Demokracie pro všechny.“
Demokracie. Politický systém, jenž nám poskytuje možnost svobodné volby. Otevírá lidem obzory, nechává je najít si vlastní cestu a postavení ve společnosti. Není samozřejmostí, a ne každý má to štěstí říci, že žije ve svobodné zemi. A proto si jí musíme vážit a zároveň ji i opatrovat. Jelikož demokracie jako taková je strašně bezbranná a bez naší péče a našeho zájmu o ni neudržitelná. Není jednoduché v ní žít, protože není plná jistot a černobílých pravd. Nesmíme dovolit abychom se začali zalykat vlastními slovy a nechali se zhýčkat lenivostí. Je potřeba se vůči sobě samým chovat zodpovědně a brát na sebe váhu našich rozhodnutí stejně tak jako si osvojit schopnost obhájit si svůj názor. Jelikož udržet si něco tak krásného, vzrušujícího a osvobozujícího jako je demokracie má smysl a svou váhu.
Važme si proto svobody ve které 34 let žijeme a nikdy si nepřestaňme připomínat 41 let komunismu, který naše země zažila. „Ať žije KSČ, ale jen ve vzpomínkách.“ S pokorou a vděčností vzpomínejme na všechny československé občany, kteří se 17. listopadu 1989 nenechali zastrašit, přestali se bát a zasloužili se tak o vznik demokratického státu.
Ema Straková