17. listopadu si každoročně připomínáme Den boje za svobodu a demokracii, který se zároveň stal i Mezinárodním dnem studentstva. Symboličnost tohoto dne sahá mnohem dál než do roku 1989, kdy se právě v tento den uskutečnil protest proti tehdejšímu komunistickému režimu a který je považován za začátek tzv. sametové revoluce. Studenti totiž datum vybrali záměrně jako připomínku padesátého výročí uzavření vysokých škol, které bylo v roce 1939 reakcí Německa na studentské demonstrace proti okupaci Československa.
V tento den tedy zároveň oslavujeme politický vliv studentů, který je dnes neméně důležitý. Připomínáme si tím i důležitost odpovědného přístupu k dění kolem nás a naší občanské povinnosti – ať už si pod tím představujete cokoliv. Je to oslava rozhodnutí nebýt lhostejný a odvahy, která je k tomu zapotřebí.
Den studentstva je tak ideální záminkou k zadumání nad naší rolí ve společnosti a k proaktivním krokům. Tento rok si studenti ze sdružení Univerzity za klima připomenou význam 17. listopadu organizací třídenní stávky, která má (znovu)upozornit na problematiku klimatické krize. A i ve Zlíně na Univerzitě Tomáše Bati proběhnou akce s cílem připomenout odkaz lidí, jejichž odvaze a odhodlání vděčíme za příležitosti, kterých dnes můžeme využívat.
Před pár týdny se uskutečnila tzv. hodinová stávka pod záštitou iniciativy Hodina pravdy, jejímž cílem bylo prosadit navýšení částky určené na financování vysokého školství v Česku. To se totiž dlouhodobě potýká s nedostačujícími platy akademiků. Neodpovídají kvalifikaci, jazykové vybavenosti a ani jejich mezinárodním zkušenostem. Na každé fakultě je ale situace jiná, pak vzniká problém jako mzdové nůžky, kde jsou humanitní obory značně znevýhodněné kvůli tzv. koeficientu náročnosti, který je na jednu stranu logicky nastavený kvůli různé finanční náročnosti jednotlivých fakult, ale na druhou nemůže „zdravě” fungovat v sektoru, který je celkově podfinancován.
Nekonkurenceschopné mzdy tedy mohou řešit zaměstnanci odchodem z akademického prostředí jinam, např. do středoškolského sektoru nebo zahraničí. Univerzity se tak většinou spoléhají na lásku k oboru a osobní motivaci pedagogů. Jenže jak to vystihl jeden z transparentů – láska k oboru dětem kroužky nezaplatí. Většinou to funguje tak, že granty a mezinárodní projekty, které by měly sloužit jen jako přivýdělek, představují pro většinu zaměstnanců neodmyslitelnou součást jejich výplaty, což je nutně labilní.
Dnešní doba tedy proti sobě často staví důstojný život a povolání snů, které v určitých oborech zkrátka neskloubíte. Vyplatí se doktorát, nebo nevyplatí? Toť je ta otázka. A vysokoškolský sektor našel odvahu odpověď svými stávkami hledat. I když se to nemusí nutně zdát jako náš problém, stačí se zeptat, kam většina z nás míří po střední. Že by na vysokou? Nenechávejme tedy učitele ve štychu a bojujme i za jejich sen a budoucnost českého školství, tak aby akademická práce nemusela být jen koníčkem.
Anna Julie Wittmannová
