Oslavme nebojácnost mladíčka,
Nám tak podobného, milí spolužáci,
Jemuž livrej stínů padla na víčka,
Jehož odkaz rok co rok se vrací.
Připomeňme si jej v mementu,
Zapějme společně ódu plnou naděje
A mějme víru, že ve výsledku uspěje
Nad břitkým mrazem oheň v duších studentů.
A hleďme, už se z prachu zvedá
Píseň; pějí ústa bledá
Vzdorně. Nevezmou si do hrobu,
Tohle ponížení, tuhle porobu,
I když mřou hlady o chlebu a o soli,
Není přec jediný, co se tyranii podvolí,
Neskrčí se jediný z nás pod holí
Drába, zloby, která utláčí,
Pod ranami obušků píseň dál kráčí.
Zimou se tváře zarděly,
Když šlehla jiskra nad benzínem,
Když výstřely zazněly,
Když národ topil trpkým vínem
Pachuť hořkou na jazyku
Slov nevyřčených. Ostny
Nevykřičeného křiku
A svobody manifest zlostný,
V půli cesty z hrdla ztuhnul
A tváří v tvář hlavni uhnul.
Když oni ne, tak tedy kdo?
Kdo prorazí nesvobody zeď?
Kdo, když ne my, kdy, když ne teď?
Koho neopustí síly,
Koho hořkost nestráví,
Kdo se nezastaví v cíli,
Kdo ucítí bezpráví,
Jak plíživě v šeru kyne,
Kdo bez svobody žízní zhyne?
Kdo potáhne v průvodu na náměstí,
Čí hlas rozlehne se v echu,
Kdo s čistým srdcem proti pěsti,
Zůstane do posledního dechu.
Tomáš Vymazal