Každý už asi slyšel o tom, že za doby komunismu se u nás nemohlo jen tak něco vydat. Všechno procházelo cenzurou a oficiální cestou se žádná nekorektní nebo kritická báseň, kniha či píseň (až na pár výjimek) nedostala k lidem. To ale samozřejmě neznamená, že žádná taková tvorba nevznikala. Lidé si našli svou cestu a šířili díla hlavně mezi sebou.
Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy zavládl v naší zemi strach, ale zároveň i nespokojenost a touha vyjádřit k tehdejší situaci svůj názor. Začala se více prosazovat exilová literatura, protože lidé v zahraničí už také chtěli vědět, co se u nás děje, a díky společnému nepříteli byla i naše země více spojená. Vycházely také časopisy, které tuto literaturu, spolu s literaturou zakázaných autorů nebo některými zakázanými díly, vydávaly.
V 70. letech (především díky vydání Charty 77) začal rozmach samizdatové literatury a její šíření opisováním na strojích, případně i ručně. Takto se šířily i celé sbírky, např. Expedice od Václava Havla a Jana Lopatky. Nejrozšířenější samizdatovou literaturou byl ale nejspíš časopis Vokno, který byl zaměřený na undergroundovou tvorbu, ve které autoři vyjadřovali své pocity a názory.
Jedním takovým autorem byl Magor (Ivan Martin Jirous), který byl i nějakou dobu součástí skupiny The Plastic People of the Universe (nebo zkráceně Plastici) a většinu svých básní psal ve vězení, kde byl zavřen za protistátní činnost.
--
K narozeninám dal mi nakladatel
dřevěnou lžíci.
Z tvrdého dřeva dlabal ji jak datel.
Že by ta pozornost milá
na Weila
narážka byla?
Ti revoluční romantici!
Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně
Dalším undergroundovým autorem té doby je Jáchym Topol, který byl také součástí skupiny Psí vojáci. Nejznámější je nejspíš jejich píseň Žiletky. Původně psal ale Topol hlavně poezii týkající se období normalizace. Napsal několik básnických sbírek a tři z nich – Eskymáckej pes, Stěhovavá tvář, Noty pro podzimní bytost – v roce 2016 shrnula kniha Děsivý spřežení.
Trochu kontroverzním a také diskutabilním představitelem undergroundu byl také Egon Bondy (vlastním jménem Zbyněk Fišer), který se svým životem zamířil asi do všech možných koutů. Ve svém mládí žil poměrně divoce, což také ovlivnilo jeho, jak fyzické, tak i mentální, zdraví a poději spolupracoval s již zmíněným Magorem a Plastikama, kteří i zhudebnili nějaké Bondyho texty. Poté ale mnoho let spolupracoval s StB a na Jirouse dokonce donášel. Jeho poezie ale k undergroundu určitě patří. Napsal např. sbírky Velká kniha nebo Totální realismus.
Článek bych chtěla uzavřít básní napsanou na počest listopadovým událostem, kterou v roce 1989 poslal Karel Zítek do Koordinačního centra Občanského fóra. Lidé tuto poezii psali jako důkaz podpory. Myslím si tedy, že když je příležitost, inspirace a vlastně i potřeba vypsat se ze svých pocitů, každý může být umělec.
Blaničtí rytíři
Dnes do své hory – Blaníku
vraťte se, rytíři, k spánku zpět
svobodu svou již držíme
a pevně na sta let.
Kulturu svoji – hrdost, čest
již nedáme si vzít
vy k svému spánku na věky
již budete mít klid.
Karel Zítek, listopad 1989
Eliška Syrovátková