Svoboda slova za minulého režimu ve veřejném prostoru téměř neexistovala. Byla vymýcena jako nějaká nesmírně nebezpečná nemoc. Jednoduše nesměla být slyšet a řádný občan, který se spořádaně řídil pravidly tehdejšího státu, by se správně neměl snažit o to, aby ji někde zaslechl nebo snad sám šířil tím, že by se vyjádřil.
Naštěstí se tehdy nezdařilo umlčet všechny. Objevovali se lidé, kteří i přesto, že se pohybovali v okleštěné a nesvobodné zemi, dokázali být dostatečně morálně silní, obětaví a odhodlaní probojovat si cestu trním za vidinou vytoužené demokracie.
Zvučná hesla, která vířila davy a slova, jež rezonovala před pětatřiceti lety Prahou, zformovala naprosto zásadní událost našich novodobých dějin přezdívanou Sametová revoluce.
Každé slovo, výkřik či heslo bylo zaslouženou fackou režimu. Plivancem do obličeje cenzury. Nechutnému a totalitami využívanému protipólu svobody projevu, který bránil toku nežádoucích informací do komunismem izolovaného Československa. Tehdejší hlas studentů na Národní třídě byl jasným vyslovením obrovské nespokojenosti a stal se impulsem, který nakonec vedl ke konci čtyřicet jedna let dlouhého ticha naší země.
Letos uplynulo přesně třicet pět let od listopadové demonstrace, kterou si každoročně připomínáme a opakujeme si hrůzy let minulých. Zatímco se zároveň stále ještě pohybujeme na cestě pochopení, zdokonalování a ochránění našich těžce získaných svobod.
Pokud jsme schopni svobodu slova jako takovou uchopit a porozumět jí, musí nám dojít, že tento termín neznamená, že si, hodně zjednodušeně, můžu říkat všechno, co chci. Přece už jako malí se učíme to, co se sluší, a naopak sledujeme, co už bývá vnímáno jako nevhodné, zkoumáme, jak se k sobě máme navzájem chovat a budujeme si schopnost mluvit s ostatními slušně.
Jelikož právě slušnost a jakési nastavení společnosti, ve které se pohybujeme, by nám mělo určovat hranice toho, co je dostatečně akceptovatelné a přijatelné pro to, abychom vyšli na ulici zakřičet naše dojmy do éteru.
Svoboda slova může totiž být naší vlastní pravdou. Jenže ta opravdu ryzí a skutečná pravda je vlastně vždy jen jedna. Proto je mnohem lepší říci, že svoboda slova je naším vysloveným názorem. Mít právo a možnost bez postihu vyslovit svůj názor má nevyčíslitelnou hodnotu.
To, co nás dělá opravdu svobodnými v projevu, je tíha uvědomění si váhy našich slov. Jde přece o ten pocit, o tu euforii, která nás zaplaví, jakmile si všimneme, že nám někdo visí na rtech. My se tím pádem ocitáme v pozici, kdy máme možnost člověka, který před námi v tu chvíli stojí, ovlivnit a tato příležitost nám dodává pocit moci.
Moc je jednoduše omamná a my po něčem omamném z naší podstaty toužíme. Chceme toho mít co nejvíce a v ideálním případě to chceme celé. Proto je pro některé osoby tak děsivě snadné vykřikovat černobíle jednoduché pravdy a krmit davy nespokojených lidí prázdnými frázemi, které jejich uši chtějí slyšet.
Správně zvolená slova a z nich následně tvořené zprávy jednoznačně hýbou světem. A jelikož máme svobodu projevu, můžeme spolu diskutovat nebo se dohadovat, pořádat demonstrace, vést dialogy a samozřejmě projevit svůj individuální pohled na věc v podobě monologu. Šíříme v tom reálném ale především i v tom virtuálním prostoru nekontrolovatelné množství různě důvěryhodných informací.
Ovšem za každý názor, který vyslovíme, a za každou sdílenou informaci neseme odpovědnost a musíme být připraveni přijmout následky, jelikož každá pronesená či napsaná hláska má svůj dopad.
Vypořádat se se svobodou není nikdy jednoduché a stojí to nesmírné množství úsilí. Nic není jisté a náš úspěch, ale rozhodně i jakýkoliv nezdar, závisí vždy pouze na nás samotných. Poučme se tedy konečně z historie a važme kroky, kterými se rozhodneme ubírat, stejně tak, jako i slova, která vypustíme z úst.
Ema Straková