Jak Vy sama vzpomínáte na sametovou revoluci?
Slibovala jste si od protestů něco?
Byla jsem na mateřské dovolené, takže všechny zprávy z mého bývalého pracoviště (obchodní akademie Brno) ke mně doléhaly zprostředkovaně. Samozřejmě jsme doufali ve změnu, ale čerstvé události vyvolávaly spíš strach. Nikdo nevěděl, jak vše dopadne, mohlo se to otočit úplně jinak. Jsou důkazy, že na generální stávku měly nalétávat letadla, že Lidové milice se chystaly do ulic. Zásah na Národní třídě byl brutální, znám lidi, kteří mají dodnes zdravotní následky. Dnes to vypadá jako pohádka s dobrým koncem, ale počáteční události nenasvědčovaly tomu, že to dobře dopadne. O to větší byly emoce, které vyvolalo zvolení Václava Havla prezidentem. Tak pokud vám dnes připadá směšné, že někdo při záběrech z roku 1989 pláče, tak stále ještě vyplavuje silné emoce.
A prakticky – pomáhali jsme všemožně studentům, kteří na vysokých školách stávkovali, nosili jsme jídlo, papíry na tisk různých letáků... byly to velmi turbulentní časy.
Omezoval Vás nebo vaši rodinu komunistický režim?
Jak revoluce změnila Váš život?
Ano, moje rodina doplatila už na rok 1968. Bratr nikdy nemohl studovat, sestra udělala střední školu a na vysokou už nemohla, mě nepustili na školu pedagogického směru – vystudovala jsem ji až jako druhou vysokou školu. Bratr nakonec podepsal Chartu 77 a odjel do ciziny. I mí rodiče jako učitelé měli potíže, učili na různých školách a nikde nepobyli dlouho.
Revoluce změnila můj život zásadně. Nemusela jsem se bát, že při každé nové žádosti o zaměstnání budou přetřásat mého bratra nebo mé rodiče. Vrátila jsem se jako učitelka na Hejčín, kde jsem před léty studovala a zažila také poměrně euforické časy. Vznikala anglická sekce, sbor paní profesorky Dohnalové – Mlynářové a celá škola tím žila.
Je podle Vás v současnosti česká demokracie v ohrožení?
Řekla bych, že všechny světové demokracie jsou v ohrožení, svět se ubírá k autoritativním režimům, o čemž nás všechny světové volby přesvědčují. I českou demokracii vnímám jako ohroženou, mnoho lidí se přestává zajímat o věci veřejné a jsou stále apatičtější, vnímám to i u studentů, chybí nám sociální cítění.
Jaké hodnoty byste chtěla předat svým studentům?
Odpovědnost za své činy, odvahu, kritické myšlení, laskavost a ohleduplnost k druhým, schopnost být empatický.
Mohla byste nám ve zkratce představit hnutí za lidská práva Amnesty International, které na naší škole, nyní pod názvem PRO: HEJČÍN, zastupujete a organizujete?
S Amnesty spolupracujeme dlouho, bylo to hlavně v Maratonu psaní dopisů. Vnímám to jako velmi důležitou akci, která může přinést výsledky a pomoci nespravedlivě stíhaným a vězněným, i když se mnoha lidem zdá, že to tak není. Zároveň Maraton přináší příběhy lidí odjinud a upozorňuje na to, že mnohé autoritativní režimy nenávidí své odpůrce až za hrob.
A potom přišla od Amnesty nabídka zúčastnit se projektu Škola přívětivější lidským právům a do toho projektu jsme se zapojili a plynule přešli ke skupině PRO: HEJČIN. Mám z té skupiny velkou radost. Jsou už to téměř samostatní mladí lidé, kteří se nebojí jít do jakékoliv akce a vždy ji dotáhnout do úspěšného konce. Velká poklona celému týmu, i když někteří ze zakládajících už odmaturovali a odešli. Kryštof Žaluda za práci v tomto projektu i v projektu FAST dostal ocenění Cena společenské odpovědnosti Olomouckého kraje.
Moc děkuji za rozhovor!
Zdeňka Součková