„Jakeše do koše!“ „Havel na hrad!“ Přesně to byla hesla a pojmenování plakátů z Listopadové revoluce, která se odehrála před 35 lety v Praze na Národní Třídě. Do dějin se tato událost zapsala hlavně brutálním zásahem bezpečnostních složek proti demonstrujícím a připomínáme si ji státním svátkem v České republice a na Slovensku. Někomu se může zdát, že to byla demonstrace jako každá jiná, která se v pozdních osmdesátých letech odehrála. Může být. Ale hlavní faktor odlišnosti od ostatních demonstrací spočívá v pozdějších následcích, které uvedly do pohybu věci, jež už se nedaly zastavit….
Proto jsem si dovolil připomenout průběh demonstrace očima dvou žen, které byly jejími účastníky.
Markéta Trojanová se narodila roku 1966 v Praze, v osmdesátých letech se účastnila demonstrací, zakázaných koncertů i bytových seminářů. Byla také 17. listopadu na Národní třídě. Markéta se demonstrace účastnila se svým manželem od samého počátku. Popisuje to jako „akci obrovských rozměrů“, protože při postupu z Vyšehradu jí došlo, že průvod lidí byl tak velký, že již zastavoval pražskou dopravu. Markéta stála v prvních řadách, a proto si brzy všimla, že se proti nim šikují jednotky Sboru národní bezpečnosti (SNB). Zatímco dav skandoval: „Máme holé ruce!“ a zapaloval svíčky, Markétě už bylo jasné, jak to bude pokračovat. V té době Markéta byla v šestém měsíci těhotenství. „Mluvčí policie se nás snažil slovně rozehnat a demonstraci ukončit,“ říká Markéta. V tu chvíli už ale bylo prakticky nemožné se z davu vyprostit, protože přední část byla zatarasena policisty a dav byl tak velký, že se nedalo couvnout. Z ničeho nic pak příslušníci vyběhli proti lidem a začali je bít obušky hlava nehlava. V davu vypukla panika, protože nebylo kam utéct. Markéta dostala silnou ránu do hlavy, po které se jí zatmělo před očima. Nejvíce se však obávala rány do břicha, která naštěstí nepřišla. Pak už jen vnímala, jak jí její muž táhne pryč.
Markéta si z demonstrace odnesla nejenom fyzická poranění, ale i rány na duši a s následky se musela potýkat ještě dlouho poté…
Kateřina Vávrová se narodila roku 1960. Pracovala jako knihovnice a jako spoustu dalších se účastnila protikomunistických demonstrací. Kateřina se též účastnila listopadové demonstrace na Národní třídě. Kvůli ujištění z rádia, že demonstrace probíhá v poklidném duchu přicházela v pozdějším čase. Úporně se snažila dojít k jádru demonstrace, avšak při mnoha pokusech se nedokázala dostat přes zábrany statní bezpečnosti. Když se jí podařilo dostat na Národní třídu, bylo už po nejdrsnějším policejním zásahu. „Byl tam neuvěřitelnej binec po zemi“ popisovala svoje první dojmy z místa činu. Po hlavním zásahu bezpečnosti lidé přesunuli rozkopané svíčky opodál na kraj chodníku. Kateřina v rozhovoru upozorňovala na to, že spíš, než strach v ni proudil hlavně vztek, který ji popudil k jejím následujícím činům. Opodál se vynořil autobus s příslušníky národní bezpečnosti, ze kterého vystoupil jeden z příslušníků a začal rozkopávat nově postavené svíčky na chodníku. Kateřina za ním přišla a řekla mu: „To vám vaděj i ty svíčky tady?!“ Příslušník se otočil a přikázal svým kolegům autobuse, aby mu podali „pendrek“. To se naštěstí nestalo, ale Kateřinu brutálně zbil a zkopal i tak. Po odjezdu SNB se Kateřina, díky známému, dostala do nemocnice, kde jí všechna zranění až na ta psychická ošetřili lékaři.
Poprvé jsem se s touto informací, že proběhla Sametová revoluce, setkal při sledování seriálu Vyprávěj. Bylo to poprvé, co jsem se o tyhle příběhy a děje začal zajímat. Pořád jsem se vyptával rodičů a prarodičů. Jak v té době mohli žít? Nedokázal jsem to pochopit a asi to stále nechápu, protože mít tolik odvahy, se kterou někteří lidé bojovali proti minulému režimu, je pro mě naprosto nepochopitelné. Já sám ani nevím, zda bych našel tolik síly a odvahy a dokázal tomu čelit. Celé tohle dění, které se odehrálo, vystihuje podle mě jediný citát, a to citát Josefa Mašína: „Bez svobody se nedá žít, ale jen přežívat.“
Petr Labanc