Letos padlo datum svátečního dne na neděli a ulicemi Prahy už od ranních hodin vířily davy. Na Národní třídě, pomalu ale jistě, vrcholily finální přípravy velkých oslav, které odstartují program Korza Národní. Široká ulice je lemována stánky, které poskytující zvídavým nebo lehce zmateným procházejícím klíčové informace týkající se programu, dále nabízejí svíčky a v neposlední řadě lidem nabízejí možnost vzít si speciální vydání týdeníku Respekt, který svých několik stránek věnoval hlasu mladých. Připomenout tuto zásadní událost nezapomněl ani Deník N, který lidem rozdávali dobrovolníci.
Jakmile se nám podařilo na Národní zorientovat a lehce zmapovat širokou škálu aktivit, mezi které patřilo například živé natáčení nespočtu podcastů popisujících aktuální témata, příležitost navštívit debaty odehrávající se skoro na každém rohu, anebo si u sdíleného stolu, který se táhl několik dlouhých metrů ulicí vychutnat dobré jídlo a spolu s ním i výborný hudební doprovod. Naše kroky přesto zamířily do Café Louvre, kde se v rámci Sametové Paměti národa, promítalo krátké, a přesto velmi úderné a stejně tak silné video složené ze vzpomínek pamětníků. Při odchodu jsme byli obdarovaní českou trikolórou, kterou jsme si pečlivě připevnili na levou klopu kabátu a vyrazili zpět do víru dění.
Touha po tom vymanit se alespoň na chvíli z masy lidí nás spolu s našimi kroky zavedla k nové budově Národního divadla, kterou už neodmyslitelně zdobí pieta Václava Havla. Ta byla sedmnáctého listopadu obohacena o panely s fotkami, připomínající události, lidi, a především citace prvního českého prezidenta.
Během dne probíhal pestrý program, kterého se zúčastnilo převeliké množství známých osobností, dobou prověřených interpretů, herců a dalších umělců. Mezi prvními, kteří navštívili Národní třídu, za účelem položení věnců byl pan prezident Petr Pavel. Těsně po něm bylo možné zahlédnou předsedu vlády, doprovázeného zástupem tvořeným z členů jeho strany a doplněného podporovateli, kteří hrdě mávali transparenty. My jsme mezitím postávali v zástupu, který se tísnil u památník a vyčkával na příchod premiéra. Když se Petr Fiala začal přibližovat ujala se slova skupinka jeho odpůrců, také vyzbrojena svými autentickými transparenty a zasypala politika nenávistnými slovy, která byla podtržena doprovodným pískáním a nespokojeným hvízdáním. Mačkali jsme se tam mezi ostatními a se zatajeným dechem čekali, jak se bude situace okolo nás dále vyvíjet. Nejspíše jsme předpokládali, že se mezi lidmi, kteří nahlas křičeli své názory strhne potyčka. Byli jsme ovšem ale příjemně překvapeni, když se dvě skupiny lidí, kteří mají naprosto opačný pohled na politickou situaci v naší zemi, dokázali velmi zajímavým způsobem vybalancovat. Jakmile začal být skupina odpůrců premiéra výrazné hlasitější, než hlasy jeho podporovatelů rozezněl se ulicí potlesk, který vyjadřoval sympatie mířené Petru Fialovi. Bylo nesmírně pozoruhodné sledovat, jakým způsobem tam na sebe lidé reagovali a jak nakonec debata, která nebyla tak úplně tvořená slovy jako spíše zvukovými projevy, vyšuměla.
Mezi půl jednou a druhou hodinou se konala v Divadle x10 přednáška na téma „Chyba systému: Lidská práva vs. pragmatismus. Kam směřuje česká zahraniční politika?“ od organizace, která chystala většinu akcí, a to Diky, že můzěm! Radiová stanice Radiožurnál s moderátorem Janem Pokorným měla pozvané hosty z oblasti zahraniční politiky, lidských práv a moderování. Během hodinové přednášky se probralo tolik témat, že člověk odcházel s takovým množstvím informací, jako by si právě přečetl odbornou knihu. Kromě americký voleb, válce na Ukrajině a ruského plynu se stihl probrat i konflikt na blízkém východě.
Krátce před druhou hodinou odpoledne se na Staroměstském náměstí začal srocovat dav s transparenty, které hlásali různá hesla, která se ale v jednom shodovala. Všechna tato mota hlásala chtíč po udržení si demokracie a svobody, kterou Česká republika zatím stále oplývá. Masa lidí, která již zaplnila celé náměstí i s těmi nejzaššími místečky se najednou zklidnila. Důvodem byl hlas ředitelky organizace Milion chvilek, kterým započala demonstrace za udržení demokracie. Během tohoto protestu vystoupila řada umělců. Například Barbora Poláková, Vladimír Polívka, nebo také osobnosti z trošku jiné sféry. K nim patřili dva slovenští studenti, kteří nyní studují v České republice a rozhodli se vyjádřit svůj nesouhlas s aktuálním děním na Slovensku. Dalším hostem byla dokumentaristka a bývalá politička Olga Sommerová. Co některé zúčastněné zaskočilo byla videonahrávka od Zuzany Čaputové, která se sice fyzicky nezúčastnila, ale svojí řečí jako by byla přítomna. Některé z osobností se později zůčastnili i benefičního koncertu, který se již několikátý rok v řadě koná později večer na Václavském náměstí. Mezi ně patřil například David Koller, který na demonstraci zaspíval jednu ze svých nejznámějších písniček, vyjádřil souhlas s organizací Milion chvilek a vybídl přítomné k podepsání petice, kterou předtím četl Vladimír Polívka, aby lidé věděli oč se jedná a za čím budou stát v případě podepsání. Během celé akce byl přítomen antikonfliktní tým, který dával pozor na to, aby se předešlo všem možným trablím.
Památník 17. listopadu je místem na Národní třídě. Jedná se o bronzovou desku, ze které vystupují plastické ruce, jejichž prsty hrdě tvoří gesto vítězství.
Navečer jsme se propletli davem a položili čtyři svíčky do oceánu tisíců dalších. Rozsvítili jsme malý plamínek, který ale sálal neskutečným teplem, jelikož byl obklopen nespočtem dalších. A okolo celé téhle krásné záře stálo moře lidí, kteří stejně jako my přišli, aby si připomněli, že dar demokracie, který pro nás vybojovaly předešlé generace není samozřejmý a je důležité za něj bojovat stůj, co stůj, jelikož svoboda nás spojuje už třicet pět let, tak se nenechme rozdělit.
Ema Straková, Linda Kateřina Heřmanovská
