Svátek 17. listopad je den, kterým si připomínáme boj za svobodu projevu, myšlení a rozhodování. Přesně před 36 lety jsme v tento den ukončili jednu kapitolu dějin naší republiky a započali novou. Ukončili jsme kapitolu, jež mnozí z nás pamatují anebo na druhou stranu, chtějí zapomenout….
Oslavy tohoto dne probíhají skoro jako všechny jiné. Někteří lidé se scházejí na památných místech, zapálí svíčku, koupí si horký punč a užijí si čas s přáteli. Jiní to slaví spíše pietním stylem uvnitř sami sebe. Prochází myšlenky, které si z té doby odnesli a možná tento čas raději stráví o samotě. Samozřejmě se tu nachází i skupiny lidí, které to sice zajímá, ale zůstanou jen u televizních obrazovek při přímém přenosu nebo lidí, které to nezajímá vůbec.
Co je ale ta nejdůležitější myšlenka, kterou bychom si z tohoto dne měli odnést? Je to pocit, že nabytá svoboda umožnila rozvoj naší země až do stavu, ve kterém se nacházíme. Je to boj za něco, co by nám mělo být nejdražší, něco, o co se dá velmi rychle přijít a co se dá velmi těžce získat nazpět. Se svobodou jde ruku v ruce zodpovědnost. Zodpovědnost, za následky svých rozhodnutí, kterou musí každý přijmout. Skutečnost, že část naší společnosti chce participovat na svobodě ale nikoliv na zodpovědnosti, je jedním z důvodů, proč slyšíme, čteme v médiích o rozdělené společnosti.
Zodpovědnost tedy zjednodušeně znamená nebýt pohodlný. Nebýt lhostejný k věcem, které se dějí dennodenně kolem nás. Nebýt líný se zajímat a zjišťovat. Nepodléhat lákavým nabídkám populistů, kterými se dnešní politika jen hemží. Když se nerozhodneme a neuděláme volbu my, rozhodnutí za nás udělá společnost.
Proto je na místě myšlenka, posunuli jsme se jako společnost v uvažování nad svobodou od minulého režimu nebo čekáme, že stát udělá vše za nás, abychom dosáhli našeho osobního štěstí? Co bychom pro svobodu byli konkrétně my schopni udělat?
Petr Labanc