Žijeme v době, kdy se nejrůznější političky a politici ohánějí svobodou slova jako talismanem, který má ospravedlnit úplně cokoliv. A přitom právě oni nejméně chápou, co demokracie znamená. Svoboda není bezbřehá, stejně jako demokracie. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého člověka. Demokracie není možnost křičet, co se mi zlíbí, je to možnost říct svůj názor, nést za něj odpovědnost a respektovat, že i ostatní jsou součástí diskuse.
V posledních letech se stále častěji objevují politická hnutí, která staví svou kampaň na tom, že „konečně říkají pravdu“. Ve skutečnosti používají pojem svobody jen jako štít, za nímž prosazují program založený na vymezování se proti menšinám, popírání základních lidských práv a systematickém zpochybňování vědy. Tento přístup je prezentován s naprostou samozřejmostí, jako by bylo přirozené, že veřejný prostor slouží k šíření strachu, nenávisti a nepravdy. V takovém kontextu se demokracie proměňuje v divadlo, kde je každý princip, každý morální standard, podkopáván bez ohledu na jeho smysl či důsledky. V mnoha zemích je taková politika, známá pod pojmem populismus, dokonce populární. Proč? Protože nabízí jednoduchá řešení, rychlé odpovědi, jasného viníka, jednoduchý příběh. A to je pro část společnosti lákavé, zvlášť v době krize.
Ale právě tyhle jednoduché odpovědi představují největší nebezpečí. Historie nás o tom poučila hned několikrát. Když se společnost nechá opít představou, že složité problémy mají jednoduchá řešení, ocitá se na tenkém ledě. Viděli jsme to ve 30. letech v Německu, kdy lidé uvěřili, že jediný muž dokáže zachránit národ před údajným chaosem. Viděli jsme to v Československu v roce 1948, kdy lidé naivně odevzdali moc straně, která pak sama demokratická pravidla zničila. A vidíme to i dnes, kdy se v zemích, které se považují za demokratické, objevují politici, jejichž největším snem je systém, kde hlas každého občana nebude nic znamenat, jen se o tom zatím bojí mluvit nahlas.
Když se dnes podíváme do světa, máme před očima konkrétní příklady. Donald Trump je ukázkovým politikem, který umí využít frustraci lidí. Tvrdil, že ukončí válku na Ukrajině za 24 hodin, jako by se jednalo o vypnutí světla. Nabízel lidem falešný pocit jednoduchého řešení. Přitom realita je taková, že válka pokračuje a Putinovy zájmy nikam nezmizely. Je to děsivé, když si uvědomíme, že právě tahle logika přitahuje část voličů. Logika, která ignoruje fakta a nahrazuje je dojmem.
A Putin? Ten je zase symbolem toho, kam až může zajít autoritář, který se už ani nesnaží předstírat opravdový demokratický proces. Jeho režim dnes vypadá jako demokracie jen na papíře. Volby existují, média existují, opozice existuje. Jenže vše je přísně kontrolované. Když někdo řekne něco, co se nehodí režimu, zaplatí za to svobodou někdy i životem. A tohle je svět, do kterého se některé politické síly v Evropě nebezpečně naklánějí.
A není třeba chodit daleko. I česká politika dnes zažívá fázi, která by nás měla přimět k bdělosti. V posledních parlamentních volbách se objevila hned celá řada populistických stran, které staví svůj program na strachu, nenávisti a odporu k základním evropským hodnotám. Některá hnutí si budují identitu tím, že rádoby chrání národ, ale před čím? Před chudými, před odlišností, před vědou? Vedle toho zde máme strany, které záměrně popírají realitu klimatické krize a tváří se jako ochránci obyčejného člověka. Ve skutečnosti ale nabízejí jen jedno: zdržování, rezignaci a únik od skutečnosti. Ještě nebezpečnější jsou ty, které otevřeně nebo skrytě podporují agresivní autoritářské režimy, jako je Rusko, a při tom se vydávají za demokratické síly. Taková politika je v jádru nedemokratická. Podrývá suverenitu a svobodu, relativizuje pravdu a normalizuje porušování mezinárodního práva. Pod rouškou národní ochrany se takto rodí podpora pro režimy, které potlačují lidská práva, mučí a vězní oponenty, ničí demokracii, a přitom jsou veřejně prezentovány jako spojenci. Strany, které šíří strach a lži, popírají fakta a otevřeně podporují agresi, nejsou jen politicky problematické, jsou přímou hrozbou pro samotné principy svobody a demokratického pořádku.
Není náhoda, že strany tohoto typu jsou často podporovány lidmi s obrovským finančním vlivem. Peníze oligarchů a velkých podnikatelů mají moc vytvářet obraz reality, určovat rámec veřejné debaty a tlačit společnost směrem, který jim vyhovuje. Jak je možné, aby politik, který rozhoduje o ochraně životního prostředí, byl otevřeně financován těmi, kteří mají jasný zájem na distancování se od jakékoli ochrany přírody? Demokracie nemůže stát na tom, že kapitál diktuje, jak má vypadat pravda.
A přesto se to děje. Mnozí lidé rezignovali, je jim to jedno, nebo mají pocit, že jejich hlas nic nezmění. A to je přesně ten okamžik, kdy demokracie začíná padat. Demokracie neumírá tak, že někdo jednou večer vypne parlament. Demokracie umírá potichu, pomalu, když se lidé přestanou zajímat. Když se spokojí s tím, že nějak je a nějak bude. Když si řeknou, že politika je špinavá věc a že je lepší se o ni nezajímat.
Jenže historie nám říká pravý opak. Svoboda byla vždy vybojovaná, nikdy nebyla samozřejmostí. V roce 1989 lidé vyšli do ulic, protože jim nebylo jedno, že se žije ve lži. Nebylo jim jedno, že jejich soused může být perzekuován. Nebylo jim jedno, že mají zakázané říkat pravdu. A dnes? Dnes mnozí tvrdí, že není nutné platit ani za veřejnoprávní média, která patří mezi poslední záruky nezávislého zpravodajství. A přitom, kdyby naopak byla pod kontrolou politiků, otevřeli bychom dveře samovolnému šíření politické propagandy, a to je přesně to, čím začínají autoritářské režimy.
Je třeba si uvědomit, že demokracie není jen systém. Je to způsob myšlení. Je to soubor hodnot, které musíme každodenně chránit. Demokracie je jako křehká rostlina, vyroste snadno, ale pokud se o ni nestaráme, rychle uvadne. A pokud uvadne, cesta zpět bývá bolestně dlouhá. Každý z nás má v tomto roli, ať už si to uvědomuje, nebo ne. Aktivní občanská společnost není klišé, ale základ všeho. Musíme si dávat pozor na ty, kteří nám tvrdí, že zjednoduší svět. Musíme odmítnout političky a politiky, kteří staví svou moc na strachu a nenávisti. Musíme si připomínat, že pravda není věc názoru. A musíme bránit instituce, které chrání svobodu.
Demokracie totiž není ideální, nikdy nebude. To však není jejím záměrem. Demokracie není utopie. Demokracie je plně fungující systém se svými výhodami, benefity ale i chybami. Ze všech systémů, které jsme kdy vymysleli, je to ten jediný, který dává prostor člověku, ne mocenské chuti několika jednotlivců. A právě proto stojí za to ji bránit. Protože pokud se jí vzdáme, nebude to kvůli nepříteli zvenčí. Ztratíme ji sami. Naší vlastní lhostejností.
Chris Dostálová