Silnice polykala drnčící zvuk rezavějícího podvozku, ustupující mlha se snažila prodrat dovnitř a děvče, utrápené pomalu plynoucím časem, sledovalo na okně závodící kapky. Byli na cestě už tak dlouho! Kolik ještě zbývá? Vždyť stromy během cesty už stihly o odstín zesvětlat.
„Vítejte v…” Víc už Marta nepřečetla, sedačka auta byla příliš nízko na to, aby dohlédla z okna dál. „…Highwallu,” pomyslně si doplnila.
Z prostředí městečka Highwall měla Marta krásné vzpomínky – dům tetičky Elsie byl pro ni vždy symbolem komfortu. Ale ne dnes.
Celým domem se pokaždé linula vůně čerstvě připálených sušenek a mátového čaje. Ale ne dnes. Tetička Elsie vždy vyčkávala jejich příjezdu, sedíc v ošoupaném houpacím křesle na verandě, s věrně vrnícím Percyvalem na klíně. Ale ne dnes.
Domem se dnes linul sychravý ranní chlad, jeho bývalý komfort v nedohlednu. Chodby, jež byly dříve přeplněny kýčovitými kusy pestrobarevného nábytku, nyní praskaly ve švech kartonovými krabicemi.
„S-T-Ě-H-O-V-A-C-Í L-S-U,“ Marta nakrabatila svůj malý špičatý nos. „S-L-U,” zastavila se. „Ž-B-A!” Dokončila hláskování nápisu na straně přehnaně velké dodávky – pěkně písmenko po písmenku, tak jak se to učili.
Přestože se Marta na tuto návštěvu velice těšila, její důvod jí nebyl zcela jasný. Nebyly ani vánoční svátky a oslava už přece byla. Ale ani u té si nebyla jistá, proč se vlastně konala.
Proč si musela obléct ty nepěkné černé šaty? A proč byli všichni tak skleslí?
Maminka se to Martě snažila vysvětlit už dříve, ovšem stejně jako písmena toho
nápisu se jí to trošku zpřeházelo. Jediné, co si z vysvětlování dívka jednoznačně odnesla, bylo to, že je v pořádku plakat. Dnešnímu úkolu rozuměla však na výbornou – sbírat věci a dávat je do krabic. Snadné, ale proč?
Marta začala vybledlou zelenou knihovnou. Knihy v ní byly úhledně srovnané podle velikosti. Letmo po nich přejela prstem, od nejmenší až po největší. Na vazbách se za prstem vytvořila tenká čára – prach v knihovně už nikdo dlouho neutřel. Ale proč?
Krabice se plnila pomalu. Obrázky na přebalech byly totiž pro Martu až příliš poutavé. Nápisy na nich byly navíc další příležitostí k procvičení si čtenářských schopností.
Dívčina pozornost byla však vzápětí přesměrována z dělání nepořádku na nepatrnou rolničku, jemně cinkající při každém kroku jejího majitele, utichajíc opodál. „Dobrý den, Percy.“
Percyval ji vždy děsil a fascinoval zároveň. Byla to směs standardizovaných pověr a jistého obdivu, který k němu chovala tetička Elsie.
Tetička Elsie měla na kočky svůj vlastní, zajímavější názor. Věřila, že jsou našimi malými ochránci. Tato teorie Martu zcela uchvátila. Utkvěla jí v paměti a dosud nezmizela. Percyval se tak zajisté stal autoritou domu. A náležitě jednal.
Výsostně se posadil vedle pružinového ušáku naproti knihovně a začal diktovat své rozkazy. Za to byl však Jeho Veličenstvu udělen nejeden nemilý pohled ze strany rodičů, nosících krabice sem a tam.
Po další chvíli Percyho ukolébavky se k němu Marta jedním svižným pohybem konečně otočila. 
Stanuli tváří v tvář. Na rozdíl od ní ale Percyval nenavázal oční kontakt. Jen si prázdně prohlížel prostor za dívkou. Ani její opětovné mávání ho z transu neprobralo.
Percyval sledoval prázdnotu a Marta sledovala jej. Rodiče plnili krabice a nosili je do dodávky. Obě dvojice měly své vlastní rituály, opakující se stále dokola – až do chvíle, kdy jedna z dvojic došla závěru.
Když Marta znovu procházela hlavní chodbou, krabice, které předtím nahradily nábytek, byly nyní samy nahrazeny prázdnotou. Všechny se schovaly.
Cestou k autu soustředěně šlapala jen na cestičku vystlanou spadanými listy. Stala se pro ni červeným kobercem, na jehož konci čekal kočár i se šoférem. Poslušně do něj nastoupila.
Ani při jejich odjezdu však nebyl Martě jasný důvod návštěvy. Proč brali tetiny věci? Co myslela maminka tím, že teta je už nebude potřebovat? Jak se mohl celý dům během doby Martiny nepřítomnosti a jednoho odpoledne tak změnit?
Přinejmenším jedna z okolností zůstala stejná. Tetička stále seděla ve svém starém houpacím křesle s úsměvem na tváři a Percyvalem na klíně.
Penelope