Jeden krok střídá druhý. Nohy se nepravidelně proplétají a chodidla nepopiratelně prohrávají souboj se silou gravitace. Oční víčka drží tvrdohlavě semknutá a kolem pobledlých úst má vrásky od smíchu. Tančí. Točí se v dechberoucí spirále tónů, které patří jen jí. Ruce drží vysoko nad hlavou a dlaněmi se pokouší pochytat pomalu se rozpouštějící hustou ranní mlhu. Krouží zápěstím zdobeným zlatými náramky, jednou zelenou stužkou a dlouhou jizvou táhnoucí se přes mocné žíly prosvítající kůží, jež je posetá drobnými znamínky. Zakloní hlavu, prohne záda a dlouhý nádech zaplní dívčiny plíce chladným vzduchem. Působí klidně jako vodní hladina. Zdá se být divoká jako vlny tříštící se o ostré skály a nedobytné útesy. Když vtom ji někdo popadne za rukáv, rozhodí její těžiště a ona je na zlomek vteřiny vyvedena z rovnováhy. Škobrtne a zlostně zaostří na muže ve středním věku, který v pěsti drží rukáv její červené bundy. „Přestaň! Slez dolů! Okamžitě!“ Vřeští ten chlap a násilím se ji pokouší strhnout dolů ze zídky, která dosud zastávala funkci osobního tanečního parketu mladé slečny. Ona jen přiblíží svůj obličej neskutečně blízko tváři znechuceného padesátníka, jenž se zdá býti velmi nespokojeným. Dnes ráno ho totiž z pravidelné ranní rutiny a zcela běžné cesty do práce vytrhla osoba s chováním pro něj naprosto nepřijatelným. Zamyšleně nakloní hlavu a prameny nemytých vlasů se zhoupnou podél útlého ženského těla k levému boku. „Zmatek je pravidelný a nemotornost se právě stala elegancí!“ vykřičí mu do tváře schované pod kapucí. Muži se zlostně zalesknou oči a roztáhne chřípí. Dívka narovná záda a vítězoslavně se na něj zazubí. Otočí se na patě, roztáhne paže a posune se dopředu při pokusu poskočit na zídce dál od neempatického cizince s jasnými zásadami. Najednou ale padá vzad. Jako by se až příliš rychle střetla s mocným vichrem proudícím od rohu ulice vedoucí na hlavní třídu. Místo větru ale látku na jejích zádech dřímají hrubé prsty s rudými klouby a drobnými rankami. Muž v kapuci ji strhne dolů a její křehké kosti se drsně střetávají se špinavou městskou dlažbou. Chlap s ní škubne a násilím ji postaví na dlouhé nohy s pevnými stehny, příliš tenkými lýtky a chodidly, která jsou v poměru s jejím tělem velmi malá a obutá ve směšně obrovských vysokých botách s přezkami. Vleče ji probouzející se městskou čtvrtí. Ona se jen předkloní a dá se do smíchu. Smíchu, kvůli kterému ji bolí každí sval slabin. Chechot ovšem přerůstá v divoký sípot, jak se kvůli krutému stisku otráveného pána začíná dusit. Oprátkou je její vlastní odění. On slečnu přehlíží. Opovrhuje jí a pohrdá každým slovem, které zaznělo, a jakýkoliv příval smíchu, jenž se promění v syčiví chrapot, v něm vyvolává pocit zadostiučinění.
Dlouhé černé šaty. Tenká ramínka, holá kůže a vystouplé klíční kosti. Běží ulicí a popadá dech. Zvuk, který vydávají její těžké vojenské boty, rezonuje ulicí, proplétá se s hlasy kolemjdoucích, kteří nechápavě kroutí hlavou, a odráží se od kabiny mrzutého řidiče tramvaje bojujícího s rozrušenými pasažéry a prodlužujícím se zpožděním. Ten zvuk působí v rušné ulici podivně nepatřičně. Až prapodivně vyniká a nebezpečně si pohrává s mou schopností udržet pozornost. Zvednu zrak od výtisku včerejších novin, jež leží pode mnou v kaluži bláta a podzimního deště, který je v souladu s něžným mrholením. Dívka se zastaví na přechodu a stojí nebezpečně blízko okraji tříproudové silnice přeplněné různobarevnými auty. Pravá. Levá. Zatroubit a rovně. Její oči se marně pokoušejí zachytit všechny vjemy odehrávající se v prostoru okolo ní. Zorničky má rozjařené a způsob, jakým se kolébá v pravidelném tempu tam a zpět a zas zpět a tam, vyvolává děsivý příval klidu. Je jako kyvadlo. Najednou zvedne bradu a zachytí můj pohled. Zazubí se na mě a já mám najednou pocit, jako by nás nedělila žádná silnice světa. Cítím ji stát hned vedle. Přejede mě líným pohledem od zablácených tenisek až po chladem zarudlou špičku nosu a rozevláté vlasy. Zamyšleně přimhouří víčka a zamrká dlouhými řasami. Hřbetem dlaně si z úst setře zbytky jasně růžové rtěnky, která zdobí rozbitý ret. Vyšpulí nateklá ústa a vstoupí před bílé auto s promáčklým nárazníkem, jež právě zabrzdilo, aby uvolnilo cestu skupince uspěchaných přecházejících osob. Polknu a vydám se jí vstříc. Jakmile kolem sebe projdeme, hbitě se otočí, zařadí se za mě a sametovým hlasem zašeptá:
„Nemám ráda lidi, kteří chodí moc pomalu.“ Přidám do kroku, ale odmítám se otočit přes rameno. „Ale nesnáším ty, kteří jdou až moc rychle.“ Zavolá a já zaslechnu šoupání podrážek, když se mě pokouší doběhnout. „Ráda se obklopuji těmi, kteří mají stejné tempo.“ Její dech mě polechtá na zátylku. Nervózně si prohrábnu vlasy, když dodá: „Ale nechci, aby se mi někdo přizpůsoboval. To mi nelichotí.“ Nechápavě nadzvednu obočí a skousnu si dolní ret. „Obdivuji, když mě někdo zaujme natolik, že udržíme stejné přirozené tempo. Že jsme navzájem ochotni si ustoupit a nastolíme ten sladký stav kompromisu.“ Prudce se otočím a její tělo v reakci na mé spěšné pohyby pohotově zareaguje. Hledím do té pobledlé tváře, která září. Vyniká. Mladá žena má oči jako dva oblázky. Tmavě zelené duhovky zaujatě zkoumají mou tvář a já ucítím zvláštní horko, které mi do tváří vhání ruměnec. Topím se v jejím pohledu a nechci se už nikdy dotknout hladiny. Lidé nás v pravidelných půlkruzích obcházejí. Předstírají, že nás nevidí, jelikož nás považují za nahraditelné. Holku z ulice a kluka bez talentu.
„Dokázal bys pro pravdu lhát?“ otáže se mě a během toho si nervózně okusuje krátké nehty s oprýskaným modrým lakem. Zamžourám na ni přes slabé paprsky poledního slunce. Utáhnu si šálu kolem krku těsněji, dýchám na své mrazem vysušené dlaně horký vzduch a spolu s ním vydechnu: „Nevím.“ Hystericky se rozesměje a já se instinktivně odtáhnu. Po páteři mi přejede záchvěv palčivého studu. Seberu veškerou odvahu a nakloním hlavu tak, abych viděl na davy proudící kolem. Odsuzují nás a každý pohled, který utrousí, je jako plivanec přímo do našich tváří. „Lháři! Lháři! Lháři!“ povykuje a já se ji pokouším ztišit.
Ta dívka tančí. Rozpraskané rty roztáhne do nespoutaného úsměvu, když se v jejím zorném poli objeví majestátní labuť. Pták hladce přistane na spící hladině tiché řeky. Řeky tak nehybné, a přesto bdělé. Ona jej pouze zaujatě pozoruje a balancuje na okraji úzkého zábradlí. Pravá noha jí sklouzne na vrstvě čerstvé jinovatky. Najednou klečí a přidržuje se oběma rukama chladného kovu. S pomocí šlachovitých paží se přetočí a zhoupne se, takže sedí na zábradlí a za jejími shrbenými rameny se několik metrů pod mí nachází proudy nezamrzlé řeky. Protáhne krk, nakrčí nos a povolí stisk. Nekřičí a já to nestíhám. Padá jako hvězda, které se přestalo líbit na noční obloze. Svět se zastaví a nikdo kromě ní žádný pohyb nevykonává. Nikdo nepláče, nikdo netančí, nikdo neběží. Všichni předstírají. Všichni jen přehlížejí černý pytel, z kterého kouká pár mohutných bot.
Ema Straková