Místností osvětlenou pouze stolní lampou se linuly zvuky klapání klávesnice, které byly doprovázeny následným zběsilým klikáním na klávesu „smazat“. Pak bylo nějakou dobu ticho. Proces se následně opakoval. Zas a znova… Za stolem seděla sklíčená postava Olivera, podpírajíc si hlavu. Před ním byl na obrazovce otevřený nový dokument. Byl ovšem stále prázdný. Viděl tam pouze blikající kurzor, který jako by se mu vysmíval. Povzdychl si a podíval se ven z okna. Tou dobou se už stmívalo. Anebo možná svítalo? Popravdě už ztratil pojem o čase. Venku mezitím hustě poletovaly velké sněhové vločky.
Pro uvedení do kontextu, Oliver byl spisovatel nebo se alespoň snažil jím stát. Práce baristy v kavárně ho už nebavila. Měl za to, že má na víc, a tak se rozhodl jít za svým dětským snem a zrovna pracoval na své první knize. Myšlenek a neucelených nápadů měl mnoho, jen nevěděl, jak je předat dál. Jak je jen má sepsat?
S povzdechem si odhrnul pár pramenů vlasů, co mu spadly do obličeje, a promnul si unavené oči. Díval se ven z okna na ve větru tančící vločky a sám se nechal pohltit vírem svých myšlenek. Z přemýšlení ho vytrhlo až klepání na okno. Z požárního schodiště na něj mávala od ucha k uchu vysmátá May. Venku už bylo pomalu zase světlo. Takže přeci jen bylo ráno.
„Ty prostě nemůžeš přijít hlavním vchodem jako normální člověk, že?“ řekl unaveným hlasem, přestože se mu do obličeje začal pomalu vkrádat úsměv.
„Ne. Takhle je to navíc zajímavější. Jak sám říkáš, dveřmi chodí kde kdo…“
„Příště bys mohla zkus—”
„Taky jsem ti přinesla tvoje oblíbený kafe. Vypadáš, že by ti bodlo, ale pokud ho nechceš, tak si ho klidně nechám,“ řekla a už už se chystala napít onoho supernápoje.
Oliver si rychle vzal od May kelímek s kávou, zamumlal nějaké poděkování a napil se. Ještě nějakou dobu si pak spolu povídali. Teda spíš May. Ta mu vyprávěla o svých zážitcích za posledních pár dní, co se neviděli. Oliver si přitom vzal do ruky malý kousek papíru a už vlastně spíš ze zvyku začal něco skládat mezitím, co ji poslouchal. Za chvíli položil na pracovní stůl malého origami draka. Ta holka byla vždycky samá příhoda.
„A jak jde vlastně to tvoje psaní?“ řekla po chvíli. Oliverův obličej jí napověděl, že nejspíš nic moc. Než ze sebe stihl vysoukat nějakou odpověď, tak pokračovala: „Hele, chtěla jsem dneska jít sehnat ještě nějaký ty vánoční dárky a potom si jít třeba zabruslit do centra… Pojď se mnou, alespoň tak přijdeš na jiný myšlenky.“
Oliver se ze sebe snažil něco vykoktat: „Hele, rád bych, víš, ale —”
„To nebyl návrh. Jdeš ať chceš, nebo ne, potřebuješ se odreagovat,“ řekla May mezitím, co si už brala svůj kabát a čepici.
Než se Oliver vzpamatoval, kráčeli si to spolu na metro. Venku už bylo tou dobou úplně světlo a vzduchem pořád poletovaly vločky. Kavárny a obchody na ulici měly už vystavenou vánoční výzdobu. To ten rok fakt tak rychle uběhl, že už jsou zase Vánoce?
Oli období okolo Vánoc zrovna v lásce neměl. Jasně, počasí bylo celkem fajn. Teda když zrovna hezky sněžilo. Ale během Vánoc bylo všude vždycky moc lidí a všichni byli z nějakého důvodu pobláznění jakousi ‚vánoční horečkou‘. I přes to byl den strávený s May super. Měla pravdu – opravdu přišel na jiné myšlenky. Když se pak večer vrátil do svého bytu, tak zjistil, že na počítači nechal otevřený prázdný dokument, ze kterého se časem měla stát jeho kniha. Něco ale bylo tentokrát jinak. Tentokrát už přesně věděl, o čem má psát.
Artie