„Jste v pořádku?“ zeptá se mě doktorka. Nasucho polknu, jak se mě může na něco takového ptát? Jasně, že zřejmě nejsem. „Ale ano...jsem v pořádku,“ dostanu přidušeně ze sebe, „tedy, alespoň v rámci možností.“
Mám vztek a chce se mi strašně brečet. Nejraději bych tady a teď začala na tu doktorku křičet, ale postrádalo by to smysl. Vždyť ona za nic nemůže, ale kdo tedy?
„Takže za týden už musíte podstoupit první chemoterapii, čím dřív nasadíme léčbu, tím víc se zvětšuje šance na uzdravení,“ usměje se na mě doktorka. Je to takový ten typ úsměvu, když se děje smutná situace a člověk se vás snaží utěšit. Nefunguje to.
„Ano, jistě. Který den mám přijít?“ Je zvláštní, že ještě dokážu srozumitelně mluvit. Cítím, jak se mi slzy derou do očí. Rychle zamrkám. „Přijďte v pondělí na devět hodin do nemocnice. Napíšu vám tady ten lístek, vy ho potom ukažte v nemocnici a oni už vám poradí, kam máte jít.“ Zmůžu se jen na přikývnutí. „Tady máte ten lístek, takže v pondělí na devět hodin v nemocnici,“ opakuje mi znovu.
Rychle si sbírám věci a lístek, už abych byla co nejdřív doma, ve své posteli. Ještě se loučím s doktorkou a rychle vyrážím chladně vyhlížející chodbou ven z budovy. Přijde mi vtipné, že jsem se vždy, když mě bolelo v krku, bála jít k doktorce. Angína je v porovnání rakovinou nic.
Vyjdu ven dvoukřídlými dveřmi. Do očí mě zasáhnou sluneční paprsky. Dnes je nádherný slunečný den, jaká ironie. Přimhouřím oči a rychle prchám pryč. Připadám si zbaběle. Utíkám pryč do úkrytu, ani pořádně nevím, před čím. Navíc vím, že schovat se mi nepomůže. Musím se tomu postavit a bojovat, ale jako jednodušší a snadnější se tváří cesta do úkrytu.
***
Snažím se prorazit si tu nejkratší cestu mezi lidmi. Irituje mě, jak někteří vypadají bezstarostně. Někomu dokonce na tváři pohrává veselý úsměv. Je zvláštní, že jsem dřív k těmto lidem také patřila. Chci být zase taková, bezstarostná a veselá.
Hodně lidí se však tváří ustaraně, unaveně, vystresovaně anebo naštvaně. Přemýšlím, co je tak zachmuřilo? Zpoždění metra, práce, ranní noviny či denní povinnosti? Proč se tito lidé také neradují, copak mají nějaký problém? Jejich odpověď znám. Však s mým problémem se to dá těžko srovnávat. Jsou zdraví, tak proč ne veselí?
***
Vybíhám nahoru, na denní světlo, eskalátory. Lidé stojí na pravé straně schodů, takže já můžu rychle vedle nich proběhnout. Jsem jim za to vděčná. Nemusím tady trčet. Bylo by to jen o pár minut delší. Někdo by řekl, že mě těch pár minut nezabije. Ale kdo ví, třeba bych takto zmarnila svůj drahocenný čas, který je teď omezený. Třeba by mě těch pár minut doopravdy zabilo.
Zatřepu hlavou, abych tyto myšlenky co nejrychleji dostala pryč z hlavy. Na to nesmím myslet.
Pořád běžím. Běžím ulicemi, které však poznávám. Znám tuhle čtvrť města velice dobře. Zahýbám na konci ulice doprava. Stále běžím. Zvládne teď moje tělo takovou zátěž? Netuším, ale běžím dál.
Na křižovatce zabočím znovu doprava. Tentokrát jsem se už ocitla ve své ulici. V ulici jsou jen pyramidové domy stejné barvy. Kdo by se tu vyskytl poprvé, byl by zmatený. Já však zkušeně zahnu k druhému domu. Pyramidový dům má tak stejně plísňově zelenou barvu jako každý jiný dům v okolí. Okna však lemují fialové pruhy. Nevím, kdo těmto domům navrhoval design, ale asi to nebude žádný umělec. Protože zelená a fialová? Jako vážně?
No vidíš, Brigit, že dokážeš myslet i na něco jiného! Probleskne mi hlavou.
Po chvilce, když odvrátím pozornost od omítky, se mi však zpátky vrátí pochmurná nálada.
Otevřu hlavní dveře a nečekám na výtah. Znovu se dám do běhu, tentokrát po schodech. Bydlím až v posledním patře, takže budu úplně vyčerpaná a zpocená… To už jsem teď, tak co. Chci zůstat v pohybu, o nic víc mi nejde. Až teď jsem si uvědomila, jak je pohyb osvobozující.
Už mám druhé patro za sebou. Ještě dvě. Teď už jsem vážně velice udýchaná. Chudáci sousedi, to moje funění musí slyšet až do svého obýváku.
Třetí patro. Normálně bych už šla. Spíš bych se plazila po zábradlí. Ale teď? Stále udržuju běh, dokonce i stejnou sprintovou rychlost.
Konečně. Čtvrté patro. Jsem doma.
Doběhnu ke svému bytu. Na chvíli se musím opřít o tak příjemně studenou zeď. Vydýchávám se. Lépe řečeno funím a funím. Doufám, že si sousedé nemyslí, že mají v domě buvola. I tím běháním by to sedělo.
Rychle z kabelky štrachám klíče. Náhle se mi před očima zatmí a já cítím jen svou ruku, jak se zapřela o kliku.
Nádech, výdech, nád...to bude dobrý. Neupadnu do bezvědomí. Co že říkala ta doktorka? Pokud mi bude špatně? Nemocnice? Ne, ne… Nebudu nikoho otravovat. Ještě zřejmě nejsem v bezvědomí, ne? Když mám myšlenky a uvažuju, že?
Slyším kroky, odněkud z dálky. To už si ta smrt pro mě jde? Najednou zas vidím. Co se stalo?
„Dobrý den,“ pozdraví mě někdo. Rychle sebou škubnu. Vidím souseda, jak se na mě usmívá a přitom už odemyká svůj byt. „D...Dobrý den,“ oplatím pozdrav s ne tak zářícím úsměvem. „Stalo se vám něco, není vám špatně?“ svou otázkou mě zaskočí. Jak to, že to ví? Jak to zjistil?
Potom se zarazím. Nemohl to zjistit, takže ani nic netuší. Jen mě asi viděl, jak křečovitě svírám rukou kliku. „Ne, ne, nic mi není. Jsem v pořádku, jen jsem se trochu...zapřemýšlela,“ snažím se o bezstarostný úsměv. Moc mi to zřejmě nejde, protože soused jen pokývá hlavou: „Ano, jistě. Tak pěkný den.“ A vpluje do svého bytu.
S úlevou si otvírám byt. Uff. Takže žádné bezvědomí, jen na chodbě zhaslo světlo. Jsem to ale hysterka. Hned se ze mě stal hypochondr, to není dobrý. Moc mi to nepomůže při mém boji.
Při těchto myšlenkách konečně otevřu byt a vejdu do něho. Hned mě napadnou jiné myšlenky.
Mám strašnou žízeň. Chci vodu. Svůj nadcházející plán vidím následovně: pití, sprcha, postel. Možná bych mohla vynechat sprchu. Takže voda a postel se jeví jako mí nejlepší přátelé. Postel bude můj dlouhodobý a snad i věrný přítel.
Když je už řeč o přátelích, jak to, že mi nikdo nezavolal nebo aspoň nenapsal? Vždyť o tom ví. Ani se neozvala mamka.
Copak jim je to jedno? Nezáleží jim na mně?
Určitě ne. Utěšuju se. Třeba si jen myslí, že teď o tom nechci mluvit. Co si budu namlouvat, je to zřejmě pravda. Kdyby zavolali, típla bych to, ale alespoň by mě to trochu zahřálo u srdíčka, že o mně ví a že si o mě dělají starost. Takhle si připadám, že už se chystají na to nejhorší, a tak mě raději hned odstřihli od sebe…
S těmito myšlenkami a se slzami v očích se zachumlávám pod přikrývku, kde plánuji strávit několik dalších hodin, možná dnů, měsíců, třeba klidně i ten podělaný čas, co mi zbývá…
Alespoň by to bylo snazší a všem by se ulevilo. Už je mi dobře, jsem v úkrytu…
Ema Růžičková