Plán navštívit Národní muzeum nás všechny přiměl si ve sváteční den přivstat a vydat se vlakem v ranních hodinách (odjezd 6:31) směrem k hlavnímu městu. Samozřejmě došlo i na dospávání se ve vlaku, a to na cestě tam i zpět – však aby ne, prožili jsme nabitý den.
Když naše nesourodá skupina, složená z hejčínských studentů, jejich rodičů, sourozenců a kamarádů, dorazila k muzeu, okamžitě ji přivítala dlouhatánská fronta zájemců o výjimečně zadarmo přístupnou atrakci. Půl hodinu před začátkem otevírací doby jsme se zařadili na konec hada, lemujícího historickou budovu, a vyčkávali. Po chvíli se objevil důvěryhodně vypadající postarší pán s visačkou a řekl nám, ať jsme v deset u kavárny v moderní budově, že nás protáhne před řadu. Desátá se přibližovala a vyvstala otázka, jestli opustit naše drahocenně získané místo ve frontě, ale nakonec jsme tak učinili. Pán se ani po čtvrt hodině neobjevil, ale kavárna měla vstup do podchodu vedoucího z nové do staré budovy muzea, tak jsme se jen přidali k proudu lidí směřujícímu do šaten. Vzhledem k tomu, že nebyly zapotřebí lístky, asi nevadilo, že jsme se frontě kupící se venku zcela vyhnuli.
Během tříhodinového rozchodu jsme museli pečlivě zvážit, které sekce si chceme stihnout projít a které do příště oželet. Naše skupinka, tvořená mou sestrou a dvěma kamarádkami, se rozhodla pro expozice minerálů a živočichů. „Brilantní volba!“ jásalo mé biologicky naladěné srdíčko. V pražském muzeu jsem byla poprvé, ale i přes silné konkurenční vzpomínky na obrovské muzeum ve Vídni, které jsem navštívila asi před pěti lety, jsem nebyla zklamaná. Pohyb zamrznutý v čase - tak bych popsala dechberoucí podívanou na vypreparované exempláře ptactva, kroužící vám nad hlavou, či savce všech druhů, závodící ve snaze dokázat, kdo má nejrychlejší běhy. Ne každý tím byl ale tak unesen jako já, mé umělečtěji založené společnice se zhlédly v příležitosti vidět na vlastní oči Věstonickou venuši a milovnice dějepisu si ještě sama zaběhla do části věnované historii českých zemí. Každý si hold našel to své a to na tom bylo nakonec to nejhezčí. Z kopule jsme kvůli obrovskému davu viděli pouze fotky pořízené jednou z kamarádek při minulé návštěvě, ale tím jsme si nenechaly zkazit náladu.
Poté, co jsme se dočkali zbloudilců a opozdilců, jsme se vydali do centra architektury CAMP, kde jsme zhlédli historickou projekční výstavu fotografii Karla Bucháčka Přidušené město, zobrazující život v Praze mezi lety 1968-1989. V rámci projektu Praha zítra? Město a řeka byl na podlaze sálu vyobrazen model Vltavy a k vidění byly i snímky spojené s tímto pražským tokem.
Vzhledem k tomu, že nám do odjezdu vlaku zbývaly ještě tři hodiny, požádaly mé Prahu neznalé přítelkyně o prohlídku profláknutých památek. U Karlova mostu byl vyhlášen rozchod a místem opětovného setkání bylo Hlavní nádraží o tři čtvrtě na pět. Tak jsme si udělaly fotku na mostě, zanaříkaly, jak malý je proslulý orloj, vyfotily u toho zhmotněného zklamání pár zahraničních turistů, našeho plyšáka a kachničky. Ty jsme o pár minut dříve koupily v obchodě Duck Boutique, jenž nabízí široký sortiment tematicky zdobených gumových kačenek. Poté jsme zamířily k nádraží, kde jsme zbývající hodinu zabily posedáváním, dojídáním svačin a prohlížením si předčasně vánočně vyzdobených obchodů. Vlak vyjíždějící z Prahy v 17:11 kupodivu neměl zpoždění, a tak jsme se kolem osmé rozloučili v Olomouci a spěchali domů k vytouženým večeřím, sprchám a postelím.
Chtěla bych moc poděkovat paní učitelce Markové, která celou akce zorganizovala. Odnesli jsme si skvělé zážitky!
Za biologicko-ekologický klub vás všechny na naše další akce zve Zdeňka Součková.
Zdeňka Součková