Maraton psaní dopisů je celosvětová akce organizovaná lidskoprávním hnutím Amnesty International. Tato organizace každoročně vybírá jednotlivce, kteří čelí bezpráví a nehumánnímu zacházení. Příběhy těchto osobností jsou šířeny po celém světě prostřednictvím poboček Amnesty International. Účastníci akce mají možnost požádat příslušné autority o propuštění nespravedlivě vězněných osob, a to prostřednictvím vzorových dopisů.
V úterý 19.11. proběhla na hejčínském gymnáziu stejnojmenná akce, pod záštitou kolektivu PRO: HEJČÍN.
A co na akci říkají samotní účastníci?
Jak akce probíhala?
Tak akce za mě probíhala bez problému, občas se nám do klubu nahrnulo více tříd, protože se neohlásili dopředu, ale to se dá do budoucna zlepšit.
Myslíš, že psaní dopisů má smysl? Jak to uvězněným může pomoci?
Psaní dopisů má určitě smysl. My se rádi oháníme případem Havla, který byl z vězení vysvobozen právě díky dopisům. Vězňům to může pomoct více způsoby. Buď je propustí, což je ta nejlepší varianta. To ale občas prostě nevyjde, tak se jim aspoň zlepší podmínky: přístup k potřebné lékařské pomoci, lepší cela nebo zacházení atd.
Kolik dopisů se odeslalo?
Dopisů se odeslalo přibližně 400, ale nevím přesně.
Jaký příběh sklidil největší ohlas? Tušíš, proč tomu tak mohlo být?
Největší úspěch podle mě měla Manahel al-Otaibi, pravděpodobně protože Saudská Arábie a porušování práv žen je aktuálním problémem, který se teď hodně řeší.
Jaký máš celkový dojem z celé akce?
Celkově bych ji označila za úspěšnou. Z pohledu někoho, kdo se účastní už poněkolikáté to byl užitečně a přátelsky strávený den na který se každoročně těším.
Proč jste se rozhodla akce zúčastnit?
Prvně bych ráda řekla, že jsem velmi vděčná, že akce Maraton psaní dopisů pro pomoc nespravedlivě odsouzeným lidem na naší škole probíhá a velmi za to děkuji jejím organizátorům – paní profesorce Vackové a řadě studentů, kteří neváhají obětovat svůj čas pro tuto věc. Vzít tam své studenty pro mě byla zásadní věc. Myslím si, že škola má svým studentům předat nejen odborné znalosti a dovednosti, ale především mít podíl na formování jejich hodnot a životní filozofie a jít příkladem v otázkách lidskosti a vzájemné pomoci. Obzvláště vzhledem k vývoji ve světě i v naší republice v posledních pár letech, kde narůstá násilí a část společnosti velmi hrubne, mi přijde velmi důležité vést laskavé, schopné, citlivé, inteligentní a vnímavé mladé lidi z řad našich studentů na cestě, na které se vyhraní vůči zlu a nenávisti, a ukázat jim možnosti, jako je například tato akce, jakými mohou svými vlastními činy podpořit dobro a spravedlnost ve světě i svém okolí.
Jaké byly ohlasy vašich studentů?
Ohlasy mých studentů byly z mého pohledu úžasné, naprostá většina z nich vyjádřila obrovský zájem jak o to, seznámit se s těmito příběhy, tak pomoci svým dílem. Bylo vidět, že je ony příběhy vnitřně zasáhly, měli potřebu o tom více hovořit a chuť se seznámit i s dalšími podobnými případy.
Jaký máte celkový dojem z akce? Jak se vám líbila?
Pocit z této akce byla radost a naděje, a pocit pospolitosti a krásné komunity studentů a učitelů při podílení se na něčem, co považují za smysluplné.
Myslíte, že mají podobné akce smysl?
Na naší škole díky angažovanosti mnohých studentů a pedagogů je těchto akcí více a podle mě mají skutečně smysl. Vzpomněla jsem si při psaní těchto odpovědí na slova pana Nicholase Wintona a s dovolením zde uvedu jeden z jeho citátů: „Je rozdíl mezi pasivním dobrem a aktivním dobrem. To druhé, dle mého názoru, znamená věnovat čas a energii tomu, aby člověk zmírnil bolest a utrpení. Vyžaduje to, aby člověk šel, vyhledal ty, jenž trpí a jsou v ohrožení; nikoliv pouze žít vzorně pasivním způsobem a nekonat zlo.“ (Zdroj: https://citaty.net/autori/nicholas-winton/)
Kdo byli adresáti, kterým si psal? Co tě na jejich příběhu zaujalo?
Psal jsem Manahel al-Otaibi, která byla uvězněna za to, že si nevzala tradiční muslimský oděv. S jejím příběhem soucítím, protože jsem měl možnost navštívit Spojené arabské emiráty. Upřímně se mi tento stát vůbec nezamlouval. Přišlo mi, že se snaží působit jako něco, čím ve skutečnosti není. Spojené arabské emiráty se prezentují jako mírumilovný a respektující stát, což je však vzdálené pravdě. Dle mého názoru by náboženství nemělo mít žádný vliv na politiku. Nikdo by neměl být odsouzen jen na základě toho, že nevyhovuje striktním pravidlům svého náboženství. To mi připadá jako naprostý nesmysl, který by v naší společnosti neměl mít místo. Nedokážu si ani představit, jaké by to bylo, být v její situaci. Mojí motivací k tomu, proč jsem se rozhodl dopis vlastnoručně přepsat, je víra ve změnu, která ve mě stále probouzí naději.
Jak jsi se o akci dozvěděl?
O akci jsem dříve nikdy neslyšel. Poprvé jsem se s ní seznámil až na Hejčíně.
Jaký máš celkový dojem z akce? Co se ti líbilo?
Můj celkový dojem je velmi pozitivní. Organizace byla skvělá. Se třídou jsme měli možnost přečíst si příběhy různých osobností, vyplnit vědomostní kvíz a zhlédnout doprovodná videa. Tato aktivita nám umožnila lépe pochopit, jak velký význam může mít i malý čin, jako je napsání dopisu, který může někomu změnit život.
Máš v plánu se zúčastnit příští rok? Myslíš, že má akce smysl?
Příští rok se rozhodně zúčastním znovu. Napsání pár řádků mi zabere jen chvíli, ale těm, jež jsou dopisy adresovány, mohou zachránit život. Věřím, že tato akce má smysl a velký potenciál přinášet skutečnou změnu.
Za odpovědi srdečně děkují
Chris Dostálová, Zdeňka Součková