Teplo bylo intenzivní, a i když jsem ho čekala, tak se mi na chvíli zatočila
hlava. „Chci spát,” proletí mi hlavou, ale pak si uvědomím, že jsem sem měla
namířeno z vlastní vůle. Dlouho jsem hledala v podstatě jakoukoli práci v tomto
městě a jsem více než nadšená z pracovního prostředí v knihovně. Hned po
teple si jako druhou věc uvědomím krásnou vůni, která se mi vryla do paměti a
má ji každá knihovna. Je vždy unikátní, ale zároveň tak příjemně povědomá.
Pokouším se očima prohledat celou místnost. Jsem příliš nervózní na to,
abych se pohla z místa. Někdo mi poklepe na rameno. „Hledáte něco?“ zeptá se
postarší paní s krátkými, světlými a kudrnatými vlasy. Trochu mi připomínají
ovčí vlnu. Oči má laskavé a ani po ránu nevypadá ospale. „Jsem tady první den.
Dostala jsem práci jako knihovnice,“ odpovím a snažím se znít klidně a dospěle.
„To jste vy!“ rozzáří se jí oči. Ani nevím proč, ale její vřelý úsměv mi udělal
upřímnou radost.
Po vyřízení nějakých papírů mě začne provázet knihovnou. „Víte, moc
mladých lidí tuto práci nevyhledává,“ říká, když se zastavíme u regálů s poezií.
„Doufám, že to není nezdvořilé, ale kolik že vám je let?“ Propaluji pohledem
výtisk jedné konkrétní knihy. Charles Baudelaire. Znám jeho jméno. Nečetla
jsem jeho básně, měla jsem je číst ve škole, ale nečetla. „Slyšíte mě?“ „Ano,
omlouvám se, co jste říkala?“ „Ptala jsem se, kolik je vám let?“ „Aha, um, za
měsíc budu slavit třicátiny,“ odpovím, ale mé myšlenky se stejně točí kolem
téhož povědomého autora.
Potom co mě paní Ovčáčková – ano, toto jméno mě ve spojitosti s jejím
účesem opravdu pobavilo – provedla oběma patry knihovny a ukázala mi
umístění různých žánrů knih, mi ještě po zbytek dne vysvětlovala, jak funguje
katalogování, a ukázala mi seznam knih a čtenářů. Byla sobota a knihovna měla
zavřeno, takže byl naštěstí celý den vyhrazený pouze na tyto aktivity. Když už
jsem já byla vyřízená z obrovského množství informací a paní knihovnice zase
z vysvětlování, protože, budu upřímná, to se mnou taky neměla jednoduché,
řekla, že už to pro dnešek stačí a že zbytek se naučím za pochodu.
„Mohla bych na vás mít ještě jednu prosbu?“ zeptám se rychle, když se se
mnou začíná loučit. „Samozřejmě,“ řekne milým hlasem, ale už zní opravdu
unaveně. „Nemohla bych si půjčit tu knihu od Charlese Baudera?“ „Nemyslíte
náhodou Baudelaira?“ „Ano,“ začervenám se, když si uvědomím, že znalost
autorů je to, co se po mně v této práci požaduje. „A kterou? Květy zla?“
„Myslím, že ano.“ Čekala jsem, že mě zavede zpět k poličkám s poezií, ale
místo toho začne otevírat svou velkou koženou kabelku. Vytáhne z ní starý,
červený výtisk téže knihy. „Vezměte si ji,“ podává mi knihovnice s úsměvem
knihu. „Opravdu?“ odpovím s překvapením v hlase. Paní Ovčáčková se zasměje
mojí reakci. „Ano, opravdu. Na prstech bych nedokázala spočítat, kolikrát jsem
ji přečetla. Chtěla jsem ji někomu darovat už dávno a vy jste mi velice
sympatická a jsem opravdu ráda, že tu chcete pracovat,“ řekne ještě stále trochu
pobaveně, ale upřímně. „Mockrát děkuji!“
Poděkuji jí ještě jednou za všechnu pomoc a vydám se na cestu zpět domů.
S úsměvem vyběhnu schody. Odhodím kabát na židli a otevřu knihu na první
stránce. Přečtu první báseň ještě stále se zdviženými koutky, ale potom mě
začne nesnesitelně bolet hlava. Musím knihu odložit a dát si prášek proti bolesti.
Už mě přejde veškerá chuť ji číst. Lehnu si a čekám, až prášek zabere. Přitom
usnu a už se do rána nevzbudím.
Eliška Syrovátkvová