Žádost o rozhovor do našich novin přijala Veronika Türker, kterou mnoho z vás jistě už zná ze školního klubu. Co všechno o ní však ještě nevíte?
Odkdy na Hejčíně pracujete? Mohla byste čtenářům přiblížit, co všechno na naší škole děláte?
Na Hejčíně mě můžete vídat od 1. února 2023. Dělám zde školní asistentku, což pro mě zahrnuje hlavně dozory ve školním klubu, ale patří do toho i administrativa na počítači. Pokud chybí odborné suplování, hlídám žáky v hodinách. Příležitostně se objevím i ve vyučování, nedávno jsme například měli v rámci hudebky turecké tance. Jinak mám na starost středeční akce v klubu, doučuji některé žáky a letos vedu i kroužek turečtiny. Je toho hodně, ale je to alespoň takové různorodé. Jediná nevýhoda je, že tu člověk musí být opravdu každý den od 7 hodin, kdy klub otvírá, do půl čtvrté, kdy zavírá.
Jste na Hejčíně spokojená?
Ano, velmi. Jak už jsme se bavily, práce je pestrá a baví mě. Ale záleží i na prostředí, ať už jde o studenty, které mám moc ráda, či milý učitelský sbor. Výběr ze tří jídel ve školní jídelně je něco úžasného.
Je něco, co se vám na škole nelíbí nebo byste to chtěla změnit?
Tím, že jsem tu nová, mi tak nějak ještě přijde, že je tu všechno perfektní a funguje. Jak říkám, učitelé skvělí, žáci úžasní, nevím, co ještě dodat.
Je něco, co vám ve školním klubu chybí a chtěla byste to sem pořídit?
Bylo by ideální pořídit druhý gauč, protože pouze jeden je hrubě nedostačující. Nahradila bych jím tu hromadu židlí, co tu je. Za další by se rozhodně využil projektor, protože už se stalo, že tu během různých akcí chyběl a musel se sem shánět. Jednodušší by bylo, kdyby tu byl jeden instalován natrvalo. Do klubu jsme nedávno nakoupili deskové hry, na které jsou potřeba zamykací skříně, aby se nám nepoztrácely, ale to už bude brzy hotové. A kdybychom si měli vymýšlet, tak by se nám na pečení hodila méně náladová trouba.
Od září vedete kroužek turečtiny – jak jste se k turečtině dostala?
V roce 2010 jsem se do Turecka přestěhovala a myslím si, že když člověk v nějaké zemi žije, tak by se měl místní jazyk naučit, protože tím vyjadřuje jistou úctu k místním. Mám známé, cizince, kteří žijí v Česku dlouho, třeba i 20 let a česky pořád neumí. To jsem já rozhodně nechtěla, takže jsem se turecky začala učit hned po příjezdu. Myslím, že tak během dvou let jsem už byla schopna dobře mluvit. A po dvanácti letech, co jsem tam strávila, je má úroveň opravdu srovnatelná s rodilým mluvčím. Když jsem si chtěla najít kamarády či známé, tak jsem ani neměla na výběr a musela jsem se turecky naučit, protože lidé mého věku a starší tam anglicky většinou ani mluvit neuměli. Budou to sice už dva roky, co jsem zpátky v Česku, ale ta přátelství přetrvala a jsem s nimi stále v kontaktu. Velmi často si voláme.
V klubu pravidelně pečeme – co pečete nejradši vy?
Moje nejoblíbenější jsou rozhodně muffiny (smích). Ty já prostě miluju a peču je i doma. Přijdou mi praktické v tom, že se jen tak vezmou do ruky a nemusí se krájet. O to těžší je rozdělovat je před pečením do košíčků, namísto nalití toho všeho na plech, ale co už. Nejradši mám ovocné s čokoládou, protože jsou vláčnější a já nemám moc ráda ty suché.
Čemu se věnujete ve volném čase? Jaké jsou vaše koníčky?
Zpívám v komorním sboru Lenky Dohnalové. Těch akcí s ním máme hodně, obvykle se scházíme jednou týdně, ale v prosinci jsme měli 5 koncertů, tak si teď dáváme oddychovou pauzu. Samozřejmě dělám i jiné věci jako lyžování, flamenco, hraji na klavír a tak dále, těch věcí je vážně mnoho, ale ten sbor je pro mě momentálně nejdůležitější. V Turecku jsem do sboru nechodila, to jsem si 12 let musela zpívat sama pro sebe. ; )
Jaké akce jsou v klubu plánovány na únor?
V plánu máme tvoření valentýnských přáníček (7.2.), pečení valentýnských muffinů (14.2.), hospodský kvíz (21.2.) a dílničky na pomoc olomouckému útulku (28.2.) pod vedením biologicko-ekologického klubu. Na všechny akce vás srdečně zveme!
Co byste na závěr vzkázala našim čtenářům?
Všichni studenti jsou v klubu vítáni a na všechny z vás se moc těším!
Zdeňka Součková