Na průsečíku linek metra B a M,
Stojí muž a v betonové mase,
Hledá rozdíl mezi utopií a utopeným snem,
Mezi uměle syntetizovanými klady a protiklady,
A ač uvízl ve spojujícím, stagnujícím čase,
Stále chová naději, že najde jízdní řády
A že z tunelu zvedne se náhlý poryv vzduchu,
Vzdechu, co zašeptá, že vlak se blíží ke stanici,
A ten chudák, co myslel že rozjímání
Nad kolejí, eskalátorem a nad lavicí,
Je totalita existence, ke které lidství může spět,
Prohlédne očima možnosti spící,
A doví se, co znamená to svět.
Mráz pohltil do světla
Nebeskou kulisu. Naděje vykvetla,
Puklinou v asfaltu,
Ze vzdechu, který zavál tu
Ústy dětskými. Syn nechtěný
Napsal barevnou křídou na stěny,
Své malé uštěpačné cely,
Manifest krásy, na niž zanevřely
Nehumánní aparáty,
Jimž člověk dávno není svatý.
Zbořená lidská svatyně,
Pionýrům revoluce leží na klíně,
Přilepená koncem k prostředku a začátku
Životem, který si sotva dovolíš na splátku,
Splacenou poslední rezervou od kamaráda,
Který stejně jako ty postrádá
Význam. Zničeni v korporaci
Školní a bezvýznamnou prací
Se připodobňujeme krámu,
Epitomé bezvýznamu.
Tomáš Vymazal