Pondělí. První den, kdy budu v nové práci opravdu něco dělat. Podívám se na
hodiny a zjistím, že mám ještě hodinu do doby, než potřebuji opravdu vyjít.
Ranní hygienu a snídani už mám za sebou, tak mi jen chybí se obléct a pak budu
mít chvilku času pro sebe. Obyčejně nejsem člověk, co by se moc zamýšlel nad
svým oblékáním. Nemám specifický styl, spíš vždy jen čapnu něco ze skříně a
doufám, že je daný kus oblečení alespoň převážně bez děr. Tentokrát mám však
pocit, že bych si měla obléct něco mimořádného. Otevřu skříň a ať se dívám
sebepozorněji, nemůžu najít nic dostatečně dobrého. Vyzkouším si asi šest
různých variant a nakonec (asi po třiceti minutách) si konečně vyberu – černé
kalhoty, bílou košili a hnědo-bílý svetr. Chvilku se ještě prohlížím v zrcadle a
nakonec usoudím, že jsem s výsledkem spokojená. Znovu se podívám na hodiny
a zjistím, že mám už jen pětadvacet minut času. Alespoň na chvilku tedy
popadnu červenou knihu od paní Ovčáčkové a před odchodem přečtu ještě
několik stránek.
Cestou do práce si užívám čerstvý vzduch a lednovou zimní atmosféru. Všichni
chodí v tlustých bundách a kabátech, ruce jim hřejí buď rukavice nebo si je
zahřívají alespoň teplým dechem. Když vcházím do poměrně vylidněného
parku, přemýšlím, jestli v něm spatřím nějaké nové květiny. Jdu s nadšením
k místu, kde jsem minulý týden viděla první letošní květ, a doufám, že jich tam
tentokrát bude více; místo toho zjistím, že květina, která tu byla minule, je pryč.
Zamračím se, ale po chvilce se otočím a pokračuji dál v cestě.
Po chvíli dojdu k modré budově, v jejímž nejnižším patře se nachází maličká
kavárna. Má malá okna a na jejich vnější straně jsou truhlíky, které jsou ale
momentálně prázdné. Mám to tu moc ráda. Otevřu dveře a s hlasitým
zacinkáním vejdu dovnitř. Postavím se do řady a rozhlížím se kolem sebe. Na
stolech jsou vázy s kopretinami a barový pult je zdoben slunečnicemi. Všimnu
si, že tu pracuje také nová servírka. Vypadá asi na můj věk. Má přibližně po
ramena dlouhé, vlnité a zrzavé vlasy a pihy a na všechny se usmívá. „Máte už
vybráno?“ zeptá se mě, když jsem na řadě. „Um, ano, jedno javorové latte,
prosím,“ dostanu ze sebe a pořád se na ni dívám. „Za chvilku to bude,“ řekne a
zasměje se na mě. „Děkuji,“ odpovím a čekám na svou
Eliška Syrovátkvová