Pondělí. První den, kdy budu v nové práci opravdu něco dělat. Podívám se na hodiny a zjistím, že mám ještě hodinu do doby, než potřebuji opravdu vyjít. Ranní hygienu a snídani už mám za sebou, tak mi jen chybí se obléct a pak budu mít chvilku času pro sebe. Obyčejně nejsem člověk, co by se moc zamýšlel nad svým oblékáním. Nemám specifický styl, spíš vždy jen čapnu něco ze skříně a doufám, že je daný kus oblečení alespoň převážně bez děr. Tentokrát mám však pocit, že bych si měla obléct něco mimořádného. Otevřu skříň a ať se dívám sebepozorněji, nemůžu najít nic dostatečně dobrého. Vyzkouším si asi šest různých variant a nakonec (asi po třiceti minutách) si konečně vyberu – černé kalhoty, bílou košili a hnědo-bílý svetr. Chvilku se ještě prohlížím v zrcadle a nakonec usoudím, že jsem s výsledkem spokojená. Znovu se podívám na hodiny a zjistím, že mám už jen pětadvacet minut času. Alespoň na chvilku tedy popadnu červenou knihu od paní Ovčáčkové a před odchodem přečtu ještě několik stránek.
Cestou do práce si užívám čerstvý vzduch a lednovou zimní atmosféru. Všichni chodí v tlustých bundách a kabátech, ruce jim hřejí buď rukavice nebo si je zahřívají alespoň teplým dechem. Když vcházím do poměrně vylidněného parku, přemýšlím, jestli v něm spatřím nějaké nové květiny. Jdu s nadšením k místu, kde jsem minulý týden viděla první letošní květ, a doufám, že jich tam tentokrát bude více; místo toho zjistím, že květina, která tu byla minule, je pryč. Zamračím se, ale po chvilce se otočím a pokračuji dál v cestě.
Po chvíli dojdu k modré budově, v jejímž nejnižším patře se nachází maličká kavárna. Má malá okna a na jejich vnější straně jsou truhlíky, které jsou ale momentálně prázdné. Mám to tu moc ráda. Otevřu dveře a s hlasitým zacinkáním vejdu dovnitř. Postavím se do řady a rozhlížím se kolem sebe. Na stolech jsou vázy s kopretinami a barový pult je zdoben slunečnicemi. Všimnu si, že tu pracuje také nová servírka. Vypadá asi na můj věk. Má přibližně po ramena dlouhé, vlnité a zrzavé vlasy a pihy a na všechny se usmívá. „Máte už vybráno?“ zeptá se mě, když jsem na řadě. „Um, ano, jedno javorové latte, prosím,“ dostanu ze sebe a pořád se na ni dívám. „Za chvilku to bude,“ řekne a zasměje se na mě. „Děkuji,“ odpovím a čekám na svou milovanou pochoutku plnou kofeinu.
Eliška Syrovátková