Impulzem se stala iniciativa paní učitelky Markové navázat v rámci aktivit biologicko-ekologického klubu spolupráci s olomouckým útulkem. Ten sídlí u neředínského letiště a spadá pod organizaci Liga na ochranu zvířat ČR. Přesná forma pomoci nebyla pevně stanovena, ale naopak zcela ponechána v rukou nás studentů. Po zhodnocení všech našich možností jsme dospěli k názoru, že bude nejvýnosnější uspořádat finanční sbírku.
Jak ale přimět studenty, aby darovali své těžce nashromážděné úspory? Hned mi bylo jasné, že psí oči rozhodně stačit nebudou, a tak bylo potřeba vymyslet odměnu. Uspořádat rukodělné dílničeky po vyučování a následně výrobky za přemrštěnou cenu prodávat mi připadalo jako dobrý nápad až znepokojivě dlouhou dobu. (Jak naivní jsem tenkrát byla.) Brzy mě však zasáhla krutá realita předtuchou, že bychom se tímto směrem dostali leda tak do situace, kdy bychom obcházeli kabinety štědrých učitelů a za vysoké (ale ani zdaleka ne uspokojivé) částky bychom je přesvědčovali, že pejsek z ruličky od toaletního papíru je ta nejlepší dekorace na pracovní stůl – vždyť to je na dobrou věc!
Dílničky jsme chtěli uspořádat ve školním klubu, a tudíž není velkým překvapením, že nás od začátku ve všem odvážně podporovala paní Türker, která akce v klubu koriguje. Vzhledem k obavám z nevelkého ocenění naší výtvarné snahy jsme se rozhodli pro neodolatelný druh úplatku - muffiny. Středeční odpolední pečení v klubu se již stalo tradicí a spojit zábavné s užitečným je vždy výhra předem. Kdo nám pomůže péct, ten dostane muffin. Kdo přispěje do sbírky, dostane muffin. Ztrátu přebije zisk. Cena nebyla dána, a tudíž závisela na svědomí každého jednotlivce. To jsem rozhodla z vlastní zkušenosti, protože vím, že když chcete opravdu přispět, tak přispějete víc, než by byl nějaký předražený muffin.
Přišel poslední týden před jarními prázdninami. Předchozí víkend jsem strávila tvořením lákavých plakátků. Vše, co jsme doteď měli, byly jen dohady. Zabere to vůbec? Přijde vůbec někdo? Věděla jsem, že i kdyby ne, tak že můžu počítat s pomocí svých skvělých kamarádů, ale opravdu mě dojalo, když přišly i holky, které jsem vůbec neznala. Ještě jednou vám všem moc děkuji <3! Muffinů se napeklo něco přes 60 v pěti různých druzích, což samotné se už dá považovat za úspěch.
Sbírka samotná probíhala ve čtvrtek 29. února a pátek 1. března u bufetu a u Amose. Zde bych chtěla jmenovitě poděkovat svým největším pomocníkům: Katce Horklové, Janče Vrajové, Marťovi Jirků a Chris Dostálové, kteří obětovali svůj volný čas a pomohli nejen s pečením, ale i se samotným vybíráním peněz. Martin nám dokonce udělal QR kód pro bezhotovostní platbu. Paní Marková v pátek spěchala ze školy brzy, a tak byly kasičky zamčeny v kabinetě a my se náš výtěžek dozvěděli až v pondělí po prázdninách – po doplacení 24 korun z našich kapes jsme se vyhoupli na krásné číslo 14 500 Kč.
Na den předání jsem se těšila celý týden. Za prvé kvůli dobrému pocitu z odevzdání našeho daru, ale spíše kvůli tomu, že jsem v útulku nikdy dřív nebyla a byla nám slíbena prohlídka. Ve středu po šesté hodině se naše pětičlenná skupinka, vedená paní Markovou, vydala tramvají směrem k Neředínu. Mapa a daleko doléhající štěkání nás brzy přivedly do cíle. Tam se nás ujala paní, která nám postupně předvedla všechny své svěřence (kolem 40 psů a dvou koček) a zodpověděla všechny naše zvídavé dotazy. Poté jsme v kanceláři přepočítali a odevzdali peníze. Výměnou jsme kromě potěšeného výrazu paní dostali dva psí kalendáře (nafocené ve spolupráci s pole dancers) a dva balíky tenkých knížeček s názvem Polámané zlatíčko Sára. Jde o skutečný příběh o štěňátku, které si zlomilo obě přední nohy, ale jeho majitelé neměli peníze na drahou operaci, a tak jej nechali v útulku. Kalendář si můžete prohlédnout ve třídách III.A6 a II.A6 a knížečky jsou volně k rozebrání ve stojanu na časopisy u bufetu. Berte to jako poděkování všem studentům a učitelům, díky kterým se myšlenka pomoci stala opravdovým dobrým skutkem. Budu se těšit na další takové projekty.
Zdeňka Součková