Vypadá to strašně. Naprosto příšerně. Nepravidelně propínám nohy, abych měl šanci se alespoň trochu šikovně vyhnout kalužím a břečce bláta na chodníku. Příšerné. Půda je podmáčená a kusy betonu se viklají ze strany na stranu. Zakleju, když si všimnu vlhké skvrny na pravé nohavici. Strčím ruce do kapes a trhnu celým tělem, abych se nesrazil s mužem, který po telefonu upjatě přitakává pravděpodobně své ženě, pije u toho levnou kávu a v dlani křečovitě svírá ručku deštníku. „Jedna, dvě. Jedna, dvě. Jedna, dvě.“ Otráveně se otočím na bratra balancujícího na obrubníku. Špička jazyka mu trčí z úst a já si jsem jist, že kdyby tu teď vedle nás pochodovala máma, tak dostane pohlavek. Ruce má nepřirozeně vysoko. Možná se snaží nahmatat mraky, anebo čeká, že se každou chvíli promění v křídla. Krásná a silná. Přesně taková, jaká mají draví ptáci. Ta by se mu líbila. Rychle zvedne hlavu a divoce se na mě zakření.
Chci mu to říct. Strašně moc si přeju vydat se někam daleko najít ta správná slova, která jen tak jakoby nic padají lidem z jazyků. Ty chci pochytat, chci slyšet každý nádech, s nímž se vysloví, abych je pak před ním mohl složit ve větu. Nebo by možná pro teď stačilo kleknout do kaluží a škemrat o odpuštění? Dívám se mu do tváře a možná se mi to jen zdá. Možná pozoruji svůj odraz v jedné ze špinavých louží. Vtom se ale kalná voda rozestoupí a mé dvojče mě prudce posílá k zemi, když se převáží a jedna z tenisek sklouzne z okraje chodníku.
„No tak tohle se mi snad opravdu jen zdá!“ zasyčím na něj. Horký dech mě polechtá na temeni hlavy, když se přestane smát a udýchaně se ptá: „Počkej, ty jsi spal? To jako fakttttttttttt?“ Nepravidelně protahuje každou slabiku a trošku šišlá, když ho za kapuci smýkám na úroveň svého zkrabatělého čela. „To se jen tak říká,“ vydechnu. „A co přesně se ti zdálo?“ „Nic…“ začínám být unavený. „Jak můžeš snít beze snů? O to určitě a zaručeně nikdy nikdo nikde nestál!“ „Přestaň!“ vykřiknu během toho, co si otírám dlaně o stehna. Můj hlas se nese mokrou ulicí a proplétá se kapkami deště. Prudce zavřu oční víčka a ruce sevřu v pěst. To jsem neměl. Neměl jsem křičet. Opatrně zvednu zrak a omluvně zamžourám na svého sourozence. Příliš pozdě. Nebe se zatáhlo. Po tváři mu stékají slzy, i když se ho marně snažím utěšit. I když se pokouším zklidnit jeho dech. Držím ho kolem ramen a přenáším váhu s každým krokem, abych nás oba podepřel. Pláče a zaklání hlavu, přestože mu tiše předříkávám své prosby.
Vypadá to strašně. Naprosto příšerně. Oprýskaná omítka a dům s nepřirozeně malými okny. Ta se mu líbit nebudou. Neuvidí mraky. Nejspíš se jich tady ani nedotkne, protože je probodává vysoký plot s ostrými hroty, který se táhne a zlověstně kroutí okolo celého pozemku. Je jako smyčka stahující kotníky každého, kdo vstoupí přední brankou. Propletu své prsty s jeho. Šeptám mu, že na konci týdne se stavím. Že s sebou vezmu tátu a přinutím ho vzít si volno v práci. Že přivedu i mámu, která se tentokrát bude usmívat. A že to bude ten největší úsměv, který kdo kdy viděl. A že se budeme všichni smát. Že budeme zase všichni spolu. Pobrukuju to i sobě. To je to, o čem sním. Zamrká na mě a strašně silně si skousne ret. Nakloní hlavu a přeruší tok mých překotných myšlenek, slizkých slibů a prospaných snů. Ukáže na budovu za námi a vychovatelku, která k nám cupitá po štěrkové cestě. „No to se mi snad jenom zdá…“ „Co?“ zvednu koutek úst. „Tohle místo,“ zašeptá, jakmile spolu se slečnou projdou bránou.
Ema Straková