Poznámka:
Následující text obsahuje nejednu pasáž citovanou v originálním znění, tedy v angličtině, a to sice z následujících důvodů. Jednak je tímto způsobem zaručena autentičnost dané pasáže a v ní obsažené myšlenky, původní formulace není narušena potenciálně nedokonalým překladem. Zadruhé a primárně v době vznikání článku kniha nebyla k dostání v žádné z olomouckých knihoven a v knihkupectvích jsem hledal taktéž marně. Stane-li se, že právě z těchto důvodů někomu z potenciálních čtenářů četbu ztížím nebo zcela znemožním, pak se omlouvám a mohu jen doporučit, aby si v případě zájmu knihu pokusil vypůjčit sám.
Stálí čtenáři Hejčínských novin, je-li vůbec někdo takový, si bezesporu mohli při četbě některého z mých předchozích článků povšimnout, že obzvláštním předmětem mého zájmu je současné politické dění na evropském kontinentě, jmenovitě analýza konkrétních společensko-politických jevů, jimiž jsou mimo jiné například růst popularity politických stran nacházejících se na zazších koncích politického spektra, ať už koncích levicových či pravicových, sílení nacionalistických a sociálně konzervativních tendencí nebo šíření politické praxe význačné především svým neskrývaným oportunismem, jejíž projevy souhrnně označujeme slovem populismus.
Čím více poznatků jsem v průběhu tohoto improvizovaného samostudia nabyl a čím komplexněji se mi obrázek současného evropského politického vývoje začal jevit ve své celistvosti, tím více jsem nabýval dojmu, že určité vzorce, které tento vývoj vykazuje, se v mnohém podobají historickým událostem převážně první poloviny minulého století, ať už se má jednat o zrod fašismu a nacismu v období meziválečném, krvavé období leninistického a stalinistického Ruska, občanskou válku a následně diktaturu Francisca Franca ve Španělsku, atd. Ač jsem se zpočátku zdráhal učinit toto připodobnění, nakonec jsem musel sám sobě připustit, že, odpusťte ten otřepaný slovní obrat, se historie skutečně opakuje v mnohém s až alarmující přesností.
Bylo by, domnívám se, nežádoucí, abych nezkušeně polemizoval nad událostmi, kterých v následujících letech můžeme být svědky, avšak dovolím si říct, že to, co aktuálně můžeme sledovat v Evropě a zdaleka nejen zde, je pomalu se líhnoucí zárodek zhoubného totalitářství. Co se totalitářství a jeho počátků týče, existuje minimálně v prostředí laické komunity cosi jako obecně přijímaný výklad, dle něhož můžeme tuto problematiku chápat jako výsledek simultánního působení řady ekonomických a sociologických faktorů, které připraví ornou půdu pro tu kterou ideologii, aby mohla zapustit kořeny. Tento výklad mimo to, že není adekvátní pro popis událostí historických, jeví se jako obzvláště nedostatečný snažíme-li se jeho formule aplikovat na události aktuální, v důsledku čehož vzniká vážný problém. Nejsme-li totiž schopni s určitostí odhalit, co skutečně podmiňuje vznik a přetrvání totalitárních režimů, nejsme konsekvenčně schopni odhalit, jak jejich vzniku a jejich trvání jednou pro vždy předejít.
Účelem tohoto článku je tedy poskytnout čtenáři vhled do tématu z podstatně odlišné perspektivy a navrhnout, aby právě tato alternativní koncepce sloužila jako primární východisko pro navazující úvahu, popřípadě praxi.
Vita activa
Naštěstí na dané téma existuje široká řada relevantní literatury, jejíž autoři určité alternativní stanovisko zaujímají. Dílo, které nám poslouží jako podklad následující polemiky, je poměrně rozsáhlé pojednání jedné z nejvýznamnějších osob politické teorie dvacátého století Hannah Arendtové zvané Vita activa (známější pod anglickým názvem The Human Condition). Detailně se zabývat životem Arendtové by, dle mého názoru, nebylo pro nás v tomto kontextu účelné, avšak stane-li se, že v následujících řádcích něco upoutá vaši pozornost, či vzbudí váš akademický zájem, mohu jen vřele doporučit, abyste se s osudy slavné autorky obeznámili blíže.
Vita activa se vyznačuje především unikátními autorskými prvky, které jsou pro styl Arendtové obzvláště význačné a mezi něž patří mimo jiné nekonvenční argumentační struktura, apel na relevanci jednotlivých koncepcí a v neposlední řadě užití jazykových prostředků, které dovolují i laickému čtenáři číst s pochopením. S tímto dílem je navíc blízce spjato to nejvýznamnější z tvorby Arendtové, a to sice její zřejmě nejznámější dílo titulované Původ totalitarismu (anglicky The Origins of Totalitarianism).
Práce, zhotovování, jednání
Termín vita activa – život činný – užívá Arendtová jako souhrnné označení tří základních typů lidské činnosti, z nichž každý má vlastní specifika a jimž do jisté míry také odpovídají všechny lidské aktivity, kterým je možné se soustavně věnovat. Tyto tři typy činností nazývá práce, zhotovování a jednání (labor, work, action) a ve větší polovině knihy se zabývá jejich důkladnou fenomenologickou analýzou, sledováním důležitosti těchto jednotlivých složek v různých etapách historického vývoje a snahou poukázat na to, jakým způsobem převaha jednoho či více typů aktivit koresponduje s celkovým stavem té které společnosti, včetně společnosti soudobé.
Ač pro nás není nezbytně nutné chápat, jak se každá z činností vyznačuje ve své podstatě, je důležité abychom rozuměli alespoň základnímu rozlišení, které Arendtová hned počátkem knihy v jednoduchosti činí:
Účelem práce je zajistit živému organismu obživu z přírodních zdrojů, a uspokojit tak jeho nezbytné životní potřeby. Základní podmínkou, na níž je činnost práce vázána, je život sám.
Zhotovování produkuje umělý svět věcí, které se nepřidružují jednoduše k přírodninám, nýbrž odlišují se od nich tím, že do jisté míry odolávají přírodě a nejsou jednoduše rozmělněny živými procesy. V tomto světě věcí je lidský život doma, zatímco v přírodě je od přirozenosti bezdomovcem. Svět poskytuje člověku domov v té míře, v jaké přetrvává lidský život, odolává lidskému životu a vystupuje vůči němu jako objektivně předmětný svět.
Jednání je jediná činnost v rámci vita activa, která se odehrává přímo mezi lidmi, bez zprostředkování matérií, materiálem a věcmi. Základní podmínkou, která odpovídá jednání, je fakt plurality, totiž okolnost, že na zemi žije a že svět obývá nikoli jeden člověk, nýbrž množství lidí.
Nás bude z těchto tří aktivit zajímat nejvíce aktivita poslední, tedy jednání, a to sice proto, že právě jednání, sdílení slov a činů, je dle Arendtové základním předpokladem samotné existence světa, který je nám všem společný a na jehož utváření se může každý z nás aktivně podílet. Svět, který svým jednáním vytváříme je místo, kde se můžeme ostatním „zjevovat“, aktivně samy sebe odlišovat prostřednictvím mluvy a skutků a tím stvrzovat fakt lidské plurality. Všechny moderní formální formy správy jsou poté jen způsoby, jakými se tento sdílený prostor snažíme organizovat:
The space of appearance comes into being wherever men are together in the manner of speech and action, and therefore predates and precedes all formal constitution of the public realm and the various forms of government, that is, the various forms in which the public realm can be organized – 199
Arendtová tak dokládá, že jednání se sférou politiky nejen úzce souvisí, ale je tou jedinou aktivitou, která ji v základu konstituuje, přičemž navíc upozorňuje, že jednání samotné je podmíněno pospolitým životem lidí, společností těch, jimž se mohu nějak zjevovat/jevit:
Action, as distinguished from fabrication, is never possible in isolation; to be isolated is to be deprived of the capacity to act. Action and speech need the surrounding presence of others no less than fabrication needs the surrounding presence of nature for its material, and of a world in which to place the finished product. – 188
Zpochybnění legitimity jednání
Existence jednání a konsekvenčně existence veřejné sféry a sféry politiky je možná jen za situace, kdy tato existence není podmíněna schopností této aktivity sloužit nějakému účelu, existence jednání musí být jednoduše řečeno samoúčelná. Zde už se ovšem začínáme dostávat do problémů, neboť ve chvíli, kdy se ve společnosti stane primární aktivitou práce nebo zhotovování a na jednání se lidé začnou dívat očima animal laborans nebo homo faber – tedy člověka chápaného jenom jako živočišného druhu, jejž od zvířete odlišuje jen jeho schopnost svou prací vytvářet věci nutné ke svému přežití v případě animal laborans nebo člověka, jakožto tvořitele objektivního světa, výrobce trvajících věcí v případě homo faber – legitimita existence samoúčelného jednání může být jednoduše napadena:
The conviction that the greatest that man can achieve is his own appearance and actualization is by no means a matter of course. Against it stands the conviction of homo faber that a man's products may be more—and not only more lasting—than he is himself, as well as the animal laborans' firm belief that life is the highest of all goods. Both, therefore, are, strictly speaking, unpolitical, and will incline to denounce action and speech as idleness, idle busybodyness and idle talk, and generally will judge public activities in terms of their usefulness to supposedly higher ends-—to make the world more useful and more beautiful in the case of homo faber, to make life easier and longer in the case of the animal laborans.-208
Bude-li sféra politiky chápána jako prostředek k dosažení jakýchkoliv cílů, ať už cílů ekonomických, vojenských, technických či vědeckých, integrita společně sdíleného světa, kde se budeme moci jevit ve své jedinečnosti, bude vážně ohrožena:
As long as we believe that we deal with ends and means in the political realm, we shall not be able to prevent anybody's using all means to pursue recognized ends. – 229
Zrod masové kultury
A vážně ohrožena skutečně je, neboť, jak se Arendtová dohaduje, je dnešní společnost společností, ve které hraje prim především animal laborans a jeho přesvědčení, že právě biologický život individua je nejvyšší hodnotou existence lidstva, a tedy že sféra politiky, chce-li dokázat svou legitimitu, musí stejně jako každá jiná činnost sloužit požadavkům tohoto života. Veškerá lidská činnost, chce-li být legitimována, musí nám nějakým způsobem „vydělávat na živobytí“, jak to formuluje Arendtová:
The point is not that for the first time in history laborers were admitted and given equal rights in the public realm, but that we have almost succeeded in leveling all human activities to the common denominator of securing the necessities of life and providing for their abundance. Whatever we do, we are supposed to do for the sake of "making a living “. – 126-127
Přičemž tato „společnost“ (Arendtová pro popis současného společenského stavu používá eufemisticky tento výraz s citelnou dávkou ironie) je pospolitá jen za účelem zefektivnění procesu nabývání a konzumace produktů nutných pro život v dostatku a pohodlí. Nejedná se toliko o pospolitost, jako spíše o vzájemnou závislost, jak Arendtová píše:
Society is the form in which the fact of mutual dependence for the sake of life and nothing else assumes public significance and where the activities connected with sheer survival are permitted to appear in public. – 46
A tím, že členové takové společnosti necítí nutnost kultivovat svou schopnost jednat, schopnost zjevovat se druhým pomocí mluvy a skutků, a tak dokládat svou jedinečnost, dochází eventuálně také k zániku veřejné sféry, dochází k zániku všech známek svébytné kultury a k jejímu nahrazení kulturou masovou:
The animal laborans was permitted to occupy the public realm; and yet, as long as the animal
laborans remains in possession of it, there can be no true public realm, but only private activities displayed in the open. The outcome is what is euphemistically called mass culture, and its deeprooted trouble is a universal unhappiness, due on one side to the troubled balance between laboring and consumption and, on the other, to the persistent demands of the animal laborans to obtain a happiness which can be achieved only where life's processes of exhaustion and regeneration, of pain and release from pain, strike a perfect balance. – 134
Ztráta politické moci
Nyní se konečně dostáváme do bodu, kdy budeme schopni všechny doposud nabyté poznatky využít a zodpovědět si otázku, která tomuto krátkému pojednání dala vzniknout: Co, pokud ne primárně simultánní působení ekonomických a sociologických faktorů, způsobuje vznik a trvání totalitářství a totalitárních režimů?
V minulé části textu jsme se seznámili s konceptem masové kultury, tedy způsobem uspořádání společnosti, kde není v zájmu členů této společnosti utvářet všemi sdílený prostor za žádným jiným účelem než zajištěním biologického života a naplněním potřeb z tohoto života vyplývajících. Konsekvenčně nemůže v takové společnosti dojít k tomu, že by se skupiny členů rozhodli aktivní účastí zapojit do chodu věcí ve sféře veřejné, jakožto je tato sféra mimo individualistickou starost o vlastní blahobyt prakticky bezobsažná. Tím, že masová společnost vylučuje individuálnost a tím vylučuje pospolitost, vylučuje v důsledku také možnost lidí uvědomit si svou politickou moc a praktikovat ji:
What first undermines and then kills political communities is loss of power and final impotence; and power cannot be stored up and kept in reserve for emergencies, like the instruments of violence, but exists only in its actualization. Where power is not actualized, it passes away, and history is full of examples that the greatest material riches cannot compensate for this loss. Power is actualized only where word and deed have not parted company, where words are not empty and deeds not brutal, where words are not used to veil intentions but to disclose realities, and deeds are not used to violate and destroy but to establish relations and create new realities. – 200
A přesně ve chvíli, kdy je společnost zbavena své politické moci, kdy se její členové vzdávají své výhradní role zastánců svých vlastních zájmů, kdy se dobrovolně odsuzují k fatalistické pasivitě výměnnou za slib bezpečnosti, ekonomické stability a jistoty životního standardu, vstupuje na scénu někdo spatřující tuto nečinnost jako výzvu k podmanění, kdo si naše jedinečné svobody začne nárokovat. Jak je to dál už všichni dobře víme…
Zdroje:
ARENDT, Hannah. The human condition. University of Chicago press, 2013.
Tomáš Vymazal