Měla jsem tu možnost zhlédnout hned několik dokumentů. Všechny ve mně zanechaly jistou stopu, jeden snímek však vybočuje svým přesahem, který mi nedá spát a nutí mě neustále uvažovat o demokracii a křehkosti svobody, která je v dnešní době (obzvláště pak v Evropě) často považována za samozřejmost. Snímek, který ve mně vyvolal tyto pocity, nese jméno Pan nikdo proti Putinovi od Davida Borensteina a Pavla „Paši“ Talankina. Byl vytvořen na základě videí, které natočil již zmíněný mladý učitel Paša pocházející z malého města Karabaš v Ruské federaci. Tyto záběry pocházely jak z doby před „speciální vojenskou operací“ na Ukrajinu, tak i během ní. Mohly jsme tedy vidět dopady války na školní infrastrukturu v nevelikém Karabaši, kde se drasticky proměnil každodenní chod vyučování, potažmo i život dospívajících dětí a učitelů, ze kterých se postupně stávali pěšáci putinovského režimu.
Poté, co Putin zahájil v roce 2022 invazi na Ukrajinu, šlo vše prudce dolů. Stejně jako se musely předešlé generace u nás v Československu učit nazpaměť ruské socialistické skladby, nyní i ruské děti musejí skvěle ovládat ruskou hymnu, pochody, převrácenou historii Ruské federace nebo také překroucené světové dějiny. Už to nebyla „jen“ propaganda v učebnicích, ale také přísná pravidla pro učitele, kteří měli často dáno, co se bude v hodinách říkat. Aby si stát mohl být jistý, že se na školách neodehraje jakákoliv protirežimní činnost, byly některé hodiny natáčeny a následně posílány do zvláštního systému pro kontrolu vyučování.
Tato cenzura a diktatura, která zavládla, byla pro mnoho lidí a také učitelů poslední kapkou. Proto se i hrdina tohoto dokumentu snažil několikrát demonstrovat a ukázat, že v Ruské federaci jsou stále lidé, kteří by stáli o demokracii. Ruská federace však tento režim buduje již tak dlouho, že najít cestu zpátky potrvá velmi, velmi dlouho. Zdali vůbec.
Ač se Paša nedopustil žádného trestného činu, ani neudělal nic se značnějším rozsahem pro ruské obyvatelstvo jako třeba tehdejší ruská moderátorka Marina Ovsjanniková, která vystoupila v živém vysílání před celým národem s cedulí kritizující válku na Ukrajině a křičela pro její zastavení, i před jeho domem se objevilo policejní vozidlo. To pro něj byl varovný signál, kdy si uvědomil, že musí pryč. Že jeho práce je již vysoce riskantní a důležitá.
Po svém příjezdu do Evropy se mu podařilo společně s pomocí z Dánska a České republiky dát dohromady tento dokument, který by si zasloužil co největší pozornost. Nejen, že člověku přiblíží mentalitu ruských lidí, ale také dokáže nenuceně a s jemností ukázat, jak málo stačí, aby se okolo vás začala utahovat smyčka, která rozhoduje o tom, co můžete a nemůžete.
Nejen tento snímek, ale také Demokracie noir z Maďarského politického prostředí děsí geografickou ale také povahovou blízkostí. Dnešní doba je přehlcena informacemi a občas má každý z nás pocit, že pilíře, o které se naše demokracie opírá a které byly budovány několik desítek let, se pomalu rozbijí. Člověk se ale nesmí k trablím obrátit zády a ponořit do vlastních chmur, ale spíše myslet na to, co může jako jedinec udělat, aby se celá společnost vrátila k lepšímu nastavení, na které jsme byli vždycky zvyklí.
Linda Kateřina Heřmanovská
