„Věříš, že dnes se mi stalo to, co včera. A včera se událo to, co se dokoná až zítra,“ zamumlám jí do ucha, zatímco si zvedám límec kabátu. „Nešij sebou! Snažím se ti rozvázat tkaničky.“ zasyčí na mě. Hluboce vydechnu, polknu žluč, hromadící se mi v krku, a temeno hlavy si opírám o zeď se špatně nanesenou omítkou. S mými už tak dost rozšířenými zorničkami si pohrává mdlé žluté světlo. Přesně takové, které nepravidelně bliká o pokoj vedle. Nebo to, které září v místnosti na konci chodby, odkud se ozývá hudba. Je dvojčetem toho, jež dráždilo mé periferní vidění, když jsem si před pár měsíci vyzvedávala klíče na recepci. „Vítejte na vysokoškolských kolejích,“ přetlumočím slova staré vrátné, nad kterou vždy poletuje oblak kouře od cigaret.
„Co to meleš?“ luskne mi před obličejem, přidřepne si ke mně a široká ramena zastíní zář zanedbaného osvětlení. Pohled mi sjede k její tváři a zaostří na zaoblený nos se zlatým kroužkem v levé dírce. Otvírá ústa a mezi každým nádechem zastihnu ten okamžik, kdy se mezi suchými rty mihnou přední zuby. Další lusknutí. „Poslouchej mě přece,“ zvýší hlas. „Není ti tohleto už alespoň trochu blbý? Copak si neuvědomuješ, že by ti to mělo být alespoň trochu líto?“ „Jestli mi je tě líto?“ zašeptám první, co mě napadne. „Možná někde jinde a někdy jindy se nad sebou či tebou slituju. Jenže jak se správně bez lidské omezenosti politovat? Ty…ty smýšlíš nad sebelítostí?“ zakoktám se a začínám mít problém s polykáním vlastních slin. „To je ono! Pověz mi sebelítostná slova!“ vykřiknu a mé myšlenky mi rezonují alkoholem zmatenou myslí. „Proč?“ zakmitá řasami. „Protože já sebe litovat nemohu,“ zlomí se mi hlas přesně tak, jak se lámou větve a kmeny věkem zmožených stromů. Hlava, jež se mi zdá být těžší než zbytek mého těla, končí v mých rukou, jakmile zapřu lokty o kolena. Je tohle ta chvíle, kdy se polituji? Škvírou mezi prsty zamžourám na svou spolubydlící. V předklonu se zády ke mně zapírá o zeď a předloktí druhé ruky si drží před únavou povadlým obličejem. „Neskládejte své tváře do svých dlaní. Nehrbte proto své hřbety nad svými stoly. Nepište tak básně svým paním, jež právě vaše srdce drží v dlaních,“ roztáhnu nohy a chrlím ze sebe proudy slov. Ona se na mě jen prudce otočí, trochu nesměle pozvedne koutky úst. V další chvíli cítím, jak se celá má bytost zvedá a já zaplétám svou paži okolo jejího ženského pasu.
„Neuvěříš mi to, ale…”. „Správně, neuvěřím v neuvěřitelné. Když jsi opilá, vždycky mi strašně kecáš.“ „Ale já si přece věřím!“ zazubím se na ni a troch moc prudce se nakloním, takže mou vinou na chvíli ztratíme balanc. „A přece mi lžeš,“ zaslechnu po chvilce zadýchanou odpověď.
Motáme se krátkou chodbičkou do neuklizené kuchyňky. Předkloním se a chce se mi smát, jenže mě umlčí čerstvě povlečené polštáře, do kterých se neohrabaně svalím. Polknu a snad se pokouším překonat pocit studu, jakmile dojdu k uvědomění, jakému nekontrolovatelnému nebezpečí se vystavuji vinou své nezodpovědnosti. Nevzpomínám si, pro jaké kroky a nášlapy se má chodidla rozhodla, aby se vyhnula či nepotkala s jednou z kartonových krabic, jimiž je zde dřevěná podlaha doslova posetá. Každá bedna se mi zdá být odkvetlou pampeliškou na pozdně jarní louce. Přesně takovou tiše čekající květinou, která snad doufá, že se jednoho odpoledne stane součástí věnce, zapleteného mezi řídkými prameny mých vlasů.
Tenká pokrývka se mi otírá o ulepené dlaně a holá chodidla. Víčka držím pevně zavřená a představuju si, jaké by to asi bylo, kdybych je teď mohla zamknout stejně tak, jako jsem dnes ráno zamykala dveře jedné z učeben. Jednoduše je už nikdy neotevřít. Nebo prostě jen nikdy neodemknout? Všechno se se mnou točí a já dokážu už jen nesouhlasně zabručet, když ucítím, jak se matrace pode mnou zhoupne. „Povíš mi to?“ vydechne ostýchavě. „Copak to nechápeš!“ utrousím a snažím se povolit ztuhlou čelist, již křečovitě zatínám. „Jsem nemocná. Nemocná z přítomnosti existujících osob v mé blízkosti. Jsou jako kašel, který bez přestání dráždí mé plíce. Poletují okolo jako chomáčky prahu, jenž můj horký dech nemá sílu odfouknout,“ brečím a skuhrám a vzlykám mezi tím, co kolem sebe divoce kopu. A ona nic neříká.
Možná pro tuto situaci slova odlehčené sebelítosti vzduchem nepoletují. Někdy mezi výdechy potkáváme jen slova, která vlastně jen slovy být nemohou. Kousnu se do jazyka, právě proto, abych tak slovy tentokrát neplýtvala. Připlácnu si ruku na pusu a kolena mám v nepohodlné pozici blízko čela. Zaskřípe to za mnou. A já zaskučím, zatímco ona se zaklání a bedry se sráží s postelí, jakmile její hříšné teplo zaplaví mé tělo.
Ema Straková