Rok 2023 byl filmově velice pestrý, a za zmínku rozhodně stojí Past Lives, celovečerní debut režisérky Celine Song. Film, který mě rozbrečel způsobem, jakým jsem ještě rozbrečena nebyla. Rozvíjí myšlenku spřízněných duší a osudu, a i když si u mě bezpochyby získal přízeň i načasováním, kdy se ke mně dostal, jelikož jsem se předurčeností tou dobou zabývala, myslím, že je to přesně ten typ filmu, který se jen málokoho nedotkne a nezarezonuje s ním.
Vypráví o dětství a lásce Nory a Hae Sunga předtím, než Nořina rodina emigruje do USA, a následně o jejím manželství s Arthurem. Zápletkou filmu je návštěva nyní už dospělého Hae Sunga a pocity, přání a otázky, jež vyvolá. Důležitý koncept jsou zde vrstvy in yunu – čím víc jich dle korejské pověry máte, tím souzenější si pro sebe s druhým člověkem jste.
Zahlcena příběhy o osudové a těžce vysloužené a vybojované lásce, to pro mě, jako (možná dost naivního) teenagera byla tvrdá rána, která mě nutila přehodnotit můj přístup a narativy, kterých jsem se držela. Jak říká jeden z protagonistů Arthur: „To je ale hezký příběh. Lásky z dětství, které se po dvaceti letech znovu setkají a uvědomí si, že si byly souzeny.“ Je to právě příběh Nory a Hae Sunga, který nás chytí za srdce, a pro mé bývalé já by byl jasným znamením předurčenosti, která lidi automaticky legitimizuje být spřízněnými dušemi a „žít šťastně až do smrti!“. A naopak, přesně jak Arthur následně namítá, vzít se urychleně kvůli výhodám zelené karty, tak osudově nezní... Přemýšlí, jestli bylo jejich spojení „to pravé“ jen kvůli šťastné souhře času a místa, a jestli tedy vůbec dost tvrdě bojovali, aby si společný život zasloužili. A pokud ne, znamená to, že pro sebe určeni nejsou a že nárok na své happily ever after nemají?
Pro mě osobně to byla óda na pochybování o konceptu předurčenosti a nutného úsilí nebo (vyřešeného) konfliktu, který by měl definovat oprávněnou osudovost a přetrvání daného spojení. A byla to óda s dechberoucími scénami, barvami, hudbou, tichem a rozvážně pomalým plynutím. Ne sice velkolepými scenériemi nebo výpravou, ale spíš souhrou všech aspektů, jež dohromady skládají velmi dojemnou, intimní a až poetickou atmosféru, dokonale nahrávající magičnosti obyčejných dní, ve kterých se příběh odehrává. Film byl solidní ukázkou významnosti a působivosti dobře použitého a načasovaného ticha, které nakonec říká za postavy úplně nejvíc.
SPOILER ALERT! Když se při loučení Hae Sung Nory ptá, kdo si myslí, že pro sebe v příštím životě budou, loučí se nejenom fyzicky, ale také s jakoukoli budoucí možností a pravděpodobností, že jim to v tomhle životě vyjde. Vtipkuje, že si alespoň nasbírali více vrstev in yunu a třeba spolu zůstanou v tom příštím. Byl to nepopsatelně hořkosladký moment. Všechna ta fatálnost a konečné, nezměnitelné důsledky rozhodnutí na vás najednou dolehnou a rozbrečí vás stejně jako Noru.
Protože co když je tenhle život jediný, který máme?
Anna Julie Wittmannová